Putování II

9. 08. 2011 10:05:57
To se to chodí, doma s mapami rozloženými v pokoji na podlaze nebo otevřenými na netu! Pohodlně sedíte, ba se válíte, vedle sebe hrnek s teplým čajem, neprší na vás, slunce do vás nepere a vlastně už... už! jste tam, kam chcete dojít, vždyť je to hračka, to bylo nějakého odhodlávání, nesmyslných pochybností, odkladů... Pětadvacet, třicet kilometrů, půl dopoledne, půl po obědě, pěkně je tu ta značená cesta namalovaná, máme na to přece celý den...

Celý den pršelo. Byla jsem do deště dobře vybavena, boty pečlivě impregnované, pláštěnka-stan až na paty. Chodit českou krajinou po turistických trasách znamená chodit převážně lesy a lučinami. Neprochozené cesty jsou zarostlé trávou. Od Berouna proti proudu řeky jsou cesty neprochozené nebo prochozeny jen minimálně. Tráva je vysoká. A za deště mokrá.

Druhý den putování mi přinesl jedno z iniciačních poznání – poznání o bloudění.

Zabloudit je neuvěřitelně snadné. Ze začátku ani nevíte, že už vlastně bloudíte, že se, řečeno krásným českým výrazem, dostáváte na scestí. Stačí polevit v bdělosti nebo se nechat svést rutinou a hned přejdete značku s šipkou odklánějící trasu vpravo či vlevo nebo – v životě – propásnete okamžik, kdy jste měli zareagovat na podnět.

Chvíle prozření, když se konečně z bludného kruhu vymotáte, už tak snadná k unesení není. Že jste se vymotali, znamená, že jste zpátky na cestě. Buď v místě, z něhož jste zbloudili, nebo o nějaký kus dál, nebo taky – nedej Bože – o notný kus před tím osudným bludníkem.

A musíte se nějak rozhodnout. A vaše rozhodnutí by mělo být moudré, neboť jednu pitomost – zbloudění – máte právě za sebou. Zůstat stát nemůžete, nejste strom. Jste člověk a i když si tam třeba teď v dešti a depce sednete na batoh do mokré trávy, dříve či později budete muset vstát a jít. Někam jít. Buď se vydat dál po cestě, ze které jste sešli. Nebo se vrátit. Nebo jít někam jinam, ale zkrátka jít.

Pokud jste na své cestě o kus dál, je to ještě dobré. Pokud vás to zavedlo na místo, kde jste před nějakým časem už byli, je to o něco těžší. Tehdy to mělo smysl, zatímco teď jste tam jaksi opožděně, v jiném kontextu a nejspíš i s proměněnými prioritami. Ale nejhorší je, vyplivla-li vás bludná stezka daleko před místo, ze kterého jste zbloudili, takže budete muset znovu ujít úsek, který jste už zdolali (a vroucně se modlit, abyste na stejném místě jako minule zase neuhnuli ze značky, což se poměrně často stává a je na to dokonce jakási teorie).

A prší. A pláštěnka-stan se chová vskutku jako stan, tj. pokud se jí dotýkáte zevnitř, a nemůžete se jí nedotýkat, tak vlhne, impregnace bot má také své limity, procházíte-li mokrou trávou, která vám je místy po kolena, a když se na vás sápe voda od země i z nebes, vzdá to i bytelná látka kalhot.

Mým cílem byly toho dne Roztoky, mimo jiné proto, že místní hotýlek, kde jsem mínila přenocovat, inzeruje jako součást poskytovaných služeb i pivo z vlastního minipivovaru. Nedostala jsem se ani do Zdejciny, což je první obec za Berounem, neboť jsem se zacyklila na jakési školní naučné stezce, která mi pomohla odventilovat něco ze skrytých houštin přirozené člověčí agrese. „Krátká, ale fyzicky náročnější trasa,“ našla jsem si její charakteristiku na jednom webu po návratu z této části putování. A rovněž: „Trasa klesá v serpentinách zpět k potoku, přesně do míst, kde stezka začala.“

Přesně.

Takový neplánovaný okruh po školní naučné stezce v lijáku je dost dobrou prověrkou poutníkova odhodlání putovat a každý poutník by měl být za podobný test nadělený hned zkraje putování vděčný, anžto mu sdělí mnohé o něm samotném i o světě, v němž jest mu žíti. Tento článek samozřejmě nepíšu promoklá, kryjíc papírový zápisník cípem zrosené pláštěnky, nýbrž v suchu a teple svého domova, a tak se mi o poutníkově vděku dobře píše. Na té stezce mi ovšem nějaká vděčnost na mysl ani nepřišla. Tam to bylo spíše o tom, že toho mám tak akorát. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala. To nemůžu přežít ve zdraví. Mám to vůbec zapotřebí?

A nakonec, po téměř dvou hodinách stále pouhý kilometr od Berouna: Jedu domů!

Navíc jsem někde při té nedobrovolné exkurzi po školní naučné stezce ztratila karimatku.

exp1.jpg
Takže zpět do Berouna, vlastně jsem z něho skoro ani nevyšla. Úmysl dojít až k nádraží, dojet domů, usušit sebe, boty i oblečení a odpoledne nebo zítra, až přestane pršet, sem zase přijet a jít dál (nebo tuhle část trasy úplně vynechat a dojet až na Křivoklát) mne držel ještě na náměstí. Koupila jsem si novou karimatku, odjela autobusem do Žloukovic a následných 11 kilometrů v dešti, dešti, dešti (boty mi definitivně vyschly až po dalších čtyřech dnech) do Roztok bylo zkouškou mé pokory i mého zdraví a úsek z Berouna do Žloukovic zůstávám svatojakubské cestě ještě dlužna.

Alespoň však už dostalo jméno několik z oněch „jistot“, jejichž ztráty se většinou tak bojíme, že se na žádné putování raději ani nevydáme. Jednou z nich je domov. Místo, kde vím, že mohu být v teple a suchu a že tam mohu v klidu spočinout. Spousta lidí takové místo vůbec nemá. Já ho mám a to je požehnání a za to děkuju. Děkuju za to, že se mám kam vracet. Polský hudební skladatel Krzysztof Penderecki mi v jednom rozhovoru před nepříliš dlouhým časem řekl, že dřív ho zajímaly cesty, na které se vydával, zatímco teď ho už mnohem víc zajímají návraty. Myslím, že lidé se většinou nevydávají na pouť proto, aby zpřetrhali nitky s jistotou, kterou skýtá možnost návratu, a stali se věčnými poutníky (i když i o takových jsem slyšela, ale žádného takového osobně neznám).

Další z těch jistot je bankovní konto. Mimochodem, cestou od Berouna proti proudu řeky nikde nenarazíte na žádný bankomat a neberou ani karty. Civilizace tohoto druhu se hlásí až zase v Kralovicích. A třetí je veřejná doprava. To všechno jsou zadní vrátka, bez nichž se pokročilý poutník možná dokáže obejít, avšak poutník-začátečník si tuto svou schopnost teprve „osahává“. Učí se zacházet sám se sebou rozumně, lidsky a láskyplně a poznávat hranice svého osobního flagelantství i své sebelítosti.

Varnu mají v roztockém hotýlku pěknou, ale pivo nevaří. Prý není čas. Škoda.

Autor: Wanda Dobrovská | úterý 9.8.2011 10:05 | karma článku: 8.13 | přečteno: 769x

Další články blogera

Wanda Dobrovská

Od Třebnušky k Berounce

Lom Třebnuška je pro Zbirožský potok poslední tvrdý střet s civilizací. Zbirožák nabývá sebevědomí. Kromě Koželužky mu tu ve vlhčích časech přivádí další vodu drobné, spíše občasné vodoteče zleva i zprava.

22.12.2022 v 8:08 | Karma článku: 11.06 | Přečteno: 194 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Křest Zbirohem

Dospěli jsme - já a potok - společně do Zbiroha. Tak co, potoku? Už konečně víš, kdo jsi a kam patříš?

12.12.2022 v 8:00 | Karma článku: 7.76 | Přečteno: 157 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Potok mezi Kařezem a Zbirohem

Ne, procházku tudy určitě nenavrhuji, leda že byste nezačínali v Kařezu, nýbrž v přilehlé osadě Borek a šli po modré. Já ovšem jdu podél potoka a rovnou předesílám, že je to dost neinspirativní putování.

12.7.2022 v 7:00 | Karma článku: 12.00 | Přečteno: 233 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Kařezské rybníky

Kařezské rybníky jsou přírodní památkou. Přírodní památkáři jsou možná rádi, že turisticky lokalitu nelze moc uchopit, protože ptactvo, které zde žije, má alespoň klid. Plocha rybníků je obrovská – bezmála 70 hektarů.

2.6.2022 v 7:00 | Karma článku: 13.50 | Přečteno: 328 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 20.18 | Přečteno: 274 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 29 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.11 | Přečteno: 286 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.55 | Přečteno: 501 | Diskuse
Počet článků 36 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 564

Psaním se živím, a psaní mě i baví. Jsem ale líná, a tak je blog pro mě skvělá motivace, jak se přimět dát psanou podobu i tématům, která jsou vně mých pracovních závazků. Zájmy: příroda, hudba, spiritualita.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...