Potok Scharka
Každá pražská čtvrť bývala dříve vsí a má svůj příběh. Ruzyně, Liboc, Vokovice. A já musím pokaždé odolávat pnutí mezi touhou prolézt si tu lokalitu, poznat ji, dozvědět se toho o ní co nejvíc, a prvotní motivací jít podél potoka. Zaháčkovat se v historických peripetiích místa, mnohdy nesmírně zajímavých, pokusit se splynout alespoň na chvíli se spiritem loci, seznámit se s místním pamětníkem, nebo se připodobnit identitě potoka. Doznávám, že druhá možnost mi je bližší, jsoucno potoka v sobě obsahuje trvalou přítomnost v každém místě, jímž protéká, a přitom neustálý pohyb, a to se mému životu podobá víc než pouto kotvy nebo kořenů. Už takhle mi cesta podél Litovického potoka trvá dva roky! K libockému kostelu ale přece vystupuji, čistě jen proto, abych se alespoň na chvilku zastavila na místě, které mi kyne už od hráze nádrže Jiviny. Liboc je necitlivě zastavěna, pohledová panoramata zahrazena. Jedním průhledem od kostela je vidět kus rybníka a za ním mohutný železniční násep s podchodem, v pozadí petřinský ostroh a vokovické paneláky.
K potoku se vracím, jak jen to jde, neboli jakmile mi to dovolí ploty areálů přilepených na potok hned za mostem přes Libockou ulici. Za nimi má potok trochu prostoru k rozlévání, je tam mechem zarostlá a odpadky vyfutrovaná loučka. Na fotce, kterou jsem pořídila z mostku, vidím, že se kameny v pravém břehu dole trochu uvolňují, ale jinak bude teď potok na hodně, hodně dlouho odkázán do bytelného, hlubokého, napřímeného koryta, z něhož mu není pomoci, protože v těchto místech lidem vždycky spíš vadil, než aby se s ním chtěli o cokoliv dělit, a tak se jen starali (a starají), aby se nerozléval a dával o sobě vědět pokud možno co nejméně.
Zdá se dost čistý, inu, šla jsem tudy koncem ledna. Na keři nad vodou vyrážely kočičky. K rybníku vede betonová cesta, potok teče pod ní. Obcházím rybník zprava, protože chci vidět přítok (nic moc, prostě betonová roura) a také „odběrný objekt“ hradního vodovodu. Pátrám i po studánce Veleslavínce, která by měla být někde nad rybníkem, ale nalézám jen jakousi zánovní skruž, z níž na povrch nic nevyvěrá, zato sem někdo nasypal metrák shnilých jablek, aby mu to nesmrdělo na kompostu. Je kolem nuly, možná i mrzne, rybník je očividně oblíbeným cílem procházek, je tu spousta rodičů s kočárky a dětmi a ještě víc pejskařů, na hrázi si dokonce rozkládá dva pruty otužilý rybář.
Potok má svůj vlastní propustek v tělese železničního náspu a vedle je ještě jeden podchod. Tudy vedla původní pěší cesta, teď je zahrazen plotem a harampádím zahrádkáře z osady, která začíná na opačné straně náspu. (Současná cesta vede podchodem, který byl původně určen pro hradní vodovod.)
Tuším předem, že s potokem se budu muset na nějaký čas rozloučit, posledním veřejným prostorem, z něhož ho mohu spatřit, je betonový most, po němž lze dojít od rybníka zezadu k vozovně nebo sportovišti FTVS. Poslušni sobě vlastní xenofobie vztyčili zahrádkáři pletivový plot i na mostě, na jedné straně přidali rákos a šeredné neprůhledné fólie. Z toho, co vidím, je mi smutno. Potok prochází zahradami nejohyzdnějším korytem ze všech, jaká jsem dosud viděla: široké betonové, uprostřed prohloubené dno, přes něž se mělce, jalově převaluje voda. Občané by asi sami revitalizovat nemohli, potok je ve správě pražského magistrátu, ale jak jsem měla možnost zahrádkáře poznat, jakékoliv permakulturní tendence jsou jim trnem v oku a beton je jedním z jejich nejoblíbenějších řešení úplně všeho, jsou tedy se stavem věcí jistě spokojeni. Kromě toho mají vodu na zalévání po ruce a kolik z těch stovek chatek, v nichž lidé nezřídka i trvale bydlí, má vyřešen odpad, se neodvažuji ani odhadnout.
(Mimochodem, domnívala jsem se, že v zahrádkářské kolonii, v níž jsem se několik let starala o zahrádku, jsem viděla věci tak neuvěřitelné, že už je nic nepřekoná – například pozemky zabydlené umělohmotnými psíky, sůvičkami, laní s kolouškem nebo husou v nadživotní velikosti. Ve veleslavínské kolonii se jednomu pěstiteli opírá o strom figurína všedně oblečeného muže v životní velikosti – vypadá to fakt hodně morbidně a citlivým duším to může přivodit i ošklivé sny.)
Veleslavínská kolonie je obrovská, na pohled vypadá jako nějaký slum. Jdu mezi ní a dráhou, míjím odbočku pod viaduktem nahoru na Petřiny a přicházím na most, osada konečně končí. Potok z ní vytéká jakoby chudší, možná se mi to jen zdá. Přímo proti mně se tyčí budova s nápisem CUBE, za půl hodiny se kolem ní budu od potoka vracet z druhé strany k tramvaji.
Potok se teď totiž chystá provést mistrovský kousek: otočku čelem vzad. Koryto má samozřejmě tvrdě upravené, v tomto případě prakticky přímé, i tak už se ale pozvolna stáčí k Evropské, levotočivým meandrem ji podtéká, dokončí otočku a rozčvachtá se – nebo by se rozčvachtal, kdyby nebyl v betonu – ve starých Vokovicích. Staré Vokovice mají sympatickou atmosféru. Bohužel i sem pronikl stavební boom a co tu dosud vyrostlo, je teprve začátek. Se skřípěním zubů zde musí projektanti počítat i s potokem, sice by ho možná šlo zakopat pod zem, ale to se dnes naštěstí nepodporuje, při přívalu je lepší, když se rozleje z koryta, než přes Evropskou (ostatně nemá moc šanci, než podteče Evropskou, má koryto opevněné betonovými bloky, které převyšují okolní terén) a kromě toho kousek odtud už ústí do Džbánu. Náměstíčko se zvoničkou a rybníčkem bez hráze si říká o úpravu ve veřejný prostor, lidé sem chodí na procházky, bylo by moc pěkné, kdyby se v těch domcích zřídily obchůdky a hospůdky, třeba i v nějakém retro stylu, ale o tom můžeme asi jen snít. Betonovým, posléze kamenným korytem míří potok z rybníčku nehleděným územím mezi sportovním areálem Aritmy a pozemkem, který mají rozparcelovaný různí developeři, do nádrže Džbán.
Větřík mírně žene vlnky proti proudu, v ústí chrastí ledová tříšť.
Wanda Dobrovská
Od Třebnušky k Berounce
Lom Třebnuška je pro Zbirožský potok poslední tvrdý střet s civilizací. Zbirožák nabývá sebevědomí. Kromě Koželužky mu tu ve vlhčích časech přivádí další vodu drobné, spíše občasné vodoteče zleva i zprava.
Wanda Dobrovská
Křest Zbirohem
Dospěli jsme - já a potok - společně do Zbiroha. Tak co, potoku? Už konečně víš, kdo jsi a kam patříš?
Wanda Dobrovská
Potok mezi Kařezem a Zbirohem
Ne, procházku tudy určitě nenavrhuji, leda že byste nezačínali v Kařezu, nýbrž v přilehlé osadě Borek a šli po modré. Já ovšem jdu podél potoka a rovnou předesílám, že je to dost neinspirativní putování.
Wanda Dobrovská
Kařezské rybníky
Kařezské rybníky jsou přírodní památkou. Přírodní památkáři jsou možná rádi, že turisticky lokalitu nelze moc uchopit, protože ptactvo, které zde žije, má alespoň klid. Plocha rybníků je obrovská – bezmála 70 hektarů.
Wanda Dobrovská
Potok od Sirské hory
Sirské hory jsou tu dvě, vzdušnou čarou čtrnáct kilometrů od sebe. A vlastně ani ten potok není jen jeden. Mateřská Sirská hora posílá vody do všech světových stran. K jihovýchodu se rodí potok, jemuž dali lidé jméno Zbirožský.
Wanda Dobrovská
Úpoř
Úpoř je pěkná lokalita na konci světa. Nebývalo tomu tak vždycky. Po potoce se plavilo dříví, byly tu průmyslové provozy a nitro údolí bylo obděláváno. Dnes se tu zčásti chalupaří, zčásti hospodaří.
Wanda Dobrovská
Po potoce od Bušohradu k Broumům
Až k lesní studánce „U bídy“ se dá jít po cestě paralelně s potokem – akorát pozor, není to značená cesta a myslivec, který si kdesi v hloubi hvozdu trénuje mušku nebo vskutku něco loví, o vás nemusí vědět (stalo se mi na podzim).
Wanda Dobrovská
Míza neboli Oupořskej
Projít si Úpořský potok od pramene k jeho ústí do Berounky není jednoduché ani pro ty, kdo v některé z blízkých vsí bydlí. Ne že by protékal takovou divočinou, cest k němu a podél něho je dost, ale náročná je logistika.
Wanda Dobrovská
Habrový potok - finále
Hustá zástavba, zámek, oppidum, bývalá hvězdárna, sklárna, výletní restaurace Tomáše Hanáka, to je Nižbor. Potok? Ach, jistě, ten tu taky někde teče.
Wanda Dobrovská
Byly habry, byly
"Ale, ale, copak to tu máme?“ diví se Habrový potok, když se mu v údolí za chatovou osadou kolem bývalé novojáchymovské hájovny začíná hromadit voda.
Wanda Dobrovská
Habry, habry, habry... Habrový potok
Napoprvé vezme návštěvník Křivoklátska Habrový potok na vědomí nejspíš jako element vymezující oppidum nad Stradonicemi. Potok má ale v těch místech za sebou už dvanáct kilometrů - a na nich miliony let - dlouhý příběh.
Wanda Dobrovská
Šárecký potok
Oddělen od Litoveckého, nemá Šárecký potok pramen. Začíná za výpustí vodní nádrže Džbán a rovnou vtéká do přírodní rezervace Divoká Šárka.
Wanda Dobrovská
Studánka utajená
Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.
Wanda Dobrovská
Na tom bělohorským mostku
Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!
Wanda Dobrovská
Na břevských blatech
Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.
Wanda Dobrovská
Potok ne ledajaký
Podél Litovicko-Šáreckého potoka jsem vyrazila před dvěma lety s úmyslem projít ho i se všemi jeho přítoky. Teď jsem asi v jeho polovině, v důležitém místě, kde se z Litovického stává Šárecký. Čas podat zprávu z cesty.
Wanda Dobrovská
Jakobikirche u Fuchsbergu
Kostely a kostelíky zasvěcené sv. Jakubovi jsou na svatojakubské cestě pro poutníka něčím na způsob zadostiučinění. V Čechách mi to moc nefungovalo, všechny svatojakubské kostely, kolem nichž jsem procházela (Zbraslav, Beroun, Ledce, Kladruby), byly zrovna v čase, kdy jsem se tam zdržovala, zavřené. Sekundárně to zafungovalo jen v Praze, to jsem ovšem byla na zahajovacím koncertě letního varhanního festivalu a na následném setkání hostů v refektáři jsem se o tom, že se za pár dní chystám vyrazit na další část pouti, zmínila před bratrem Oldřichem a on mi dal požehnání na cestu.
Wanda Dobrovská
Z Přimdy do Přimdy
Takhle mělo totiž původně vypadat moje letošní putování: mínila jsem dojít podél řeky Pfreimd, která pramení na českém území jako Kateřinský potok, až do města Pfreimd, kde se stejnojmenná řeka vlévá do Náby. Česká Přimda je sice německy Pfraumberg, ale je to pořád Přimda, stejně jako Pfreimd, a tak by to byla cesta z Přimdy do Přimdy.
Wanda Dobrovská
Po Norimberské cestě
Touha jít cestou, kudy chodili naši předkové, mě tentokrát, přinejmenším na čas, úplně odvedla od mezinárodní I24, která posílá poutníka z Kladrub přes Sedmihoří do Hostouně a dál na Bělou nad Radbuzou.
Wanda Dobrovská
Mlýnský potok zvaný Ounětický
„...týž potok by měl slouti Kněžoveský neb svůj počátek v Kněžovci béře, chybně podle mlynářského způsobu Ounětickým jej nazývají. On je ale také Statenický a Duchomeřický atd. Kde se člověk zrodí, na svět přijde, tam se pokřtí a své jméno obdržuje, také strom, kde vyroste, od toho místa své jméno béře.“
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 36
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 564x