Potok ne ledajaký

Podél Litovicko-Šáreckého potoka jsem vyrazila před dvěma lety s úmyslem projít ho i se všemi jeho přítoky. Teď jsem asi v jeho polovině, v důležitém místě, kde se z Litovického stává Šárecký. Čas podat zprávu z cesty. 

Vymyšlené jsem to měla dobře. Pražské potoky nejsou Amazonka, aby se jejich pramen musel hledat proti proudu, takže busem do Červeného Újezdu, odtud k čemusi, co se na mapě tváří jako čistírna odpadních vod, za tím zahnout ostře (!!) vlevo do pole, krosnout silnici (poznávací znamení – stožáry vysokého napětí) a mezi poli dojít k háječku, kde by měl být k nalezení pramen.

Nuže, Červený Újezd nechávám pěkně za sebou, v Praze není po sněhu už ani památky, ale zde leží všude, naštěstí je na povrchu zmrzlý. Jásám z nálezu staré cesty. Vynořila se z pole, je úplně „cílkovská“, vede odnikud nikam, ale kdysi jistě spojovala nějaký bod A s bodem B. Po levém boku mi teče potůček, jdu po jeho proudu, na mapě sice namalovaný není, ale když je teď sníh a sem tam taje, stojí voda leckde a potůčků se všude sbírá habaděj. Co ovšem nevím, je, že zde už jdu špatně, nechala jsem se zlákat tou cestou a neodbočila jsem ostře doleva, neboť nebylo valně kam. Můj jásot z toho, jak byli naši předkové na výši, když k budování zpevněných cest přistupovali s takovou zodpovědností, že naváželi náspy, je zcela mimo mísu, neboť jsem zde vstoupila na násep bývalé kladensko-nučické dráhy, která už 50 let neexistuje. Potůčky jednu chvíli tečou po obou stranách, pak je tam mostek a potůček zleva je sveden do potůčku vpravo. Voda je úplně všude. Další věc, o které nemám tušení, je, že (po své pravé straně) téměř dohlédám k počátku Radotínského potoka.

Jásám též nad tím, jak je ta domnělá cesta pohledová, poněvadž mě magicky přitahuje věž kostela, sice nevím kterého, myslím si, že by to mohl být sv. Jakub v Hostivicích, nicméně jsem v pohodě.

Dráty vysokého napětí zůstávají hodně vlevo, inu, uvidíme. Vylézám na silnici u cedule hlásající název obce: Ptice. A jejda.

Meditace 1: k čemu je mapa. Mapa není jen k tomu, abychom věděli, kudy se dát (to jsem si včetně orientačních pomůcek namalovala na kus papíru, do kterého neustále nahlížím), ale také abychom věděli, kudy se nedávat. Čili ne na tu lákavou starou cestu (protože to je bývalá trať a ne moje cesta), ne směrem k nejbližším domům (protože to jsou Ptice, které na mé trase nemají co dělat) a ne k věži kostela (protože to jsou Úhonice, dtto). Ale do pole, přes silnici a opět do pole.

Vůbec nevím, kde jsem. O existenci jakýchsi Ptic – nebo jakési Ptice? – jsem až dosud neměla ani ponětí. Jdu po silnici směrem, z něhož jsem se patrně uchýlila, na křižovatce jsou ukazatele na Úhonice (vpravo) a na Jeneč (vlevo). Jeneč?! Šárecký potok pramení kdesi před Chýní, kde je Chýně?

Nikde ani noha. Pochopitelně. Jsem na křižovatce v polích. Pod velkým stromem je křížek. Zajíždí sem auto, vystupují mladí manželé se dvěma malými dětmi. Zřejmě mi je posílají nebesa. Žádám je, zda by mi neukázali Chýni. (Obce Červený Újezd, Ptice, Úhonice, Chýně, Hájek jsou všechny na planině a lze dohlédnout od jedné k druhé.)

Ukazují mi Chýni. Říkají, že tam sedm let bydleli, ale o žádném potoce neví. Rybníky jim něco říkají, dva, názvy neznají, ale že by tam byl nějaký potok? Záhada.

V dálce přes planinu vidím cestu z Litovic do Hájku, kterou znám, musí to tedy být blíže k ní. Jdu přes pole směrem k drátům vysokého napětí.

Je pěkný den, svítí slunce, hnedle bude jedenáct a sníh se začíná bořit.

Už brzy přijdu k prameni Šáreckého potoka. Zmocňuje se mne posvátné vzrušení. Takového potoka!

Pramen potoka v polích se lokalizuje snadno. Nekonečné pláně se svažují do prolákliny, jediné široko daleko. Nevím, kde je pramen Litovicko-Šáreckého potoka. Místní občané na něj nikterak neupozorňují. Narazila jsem na jakousi diskusi na internetu, pár nadšenců se snažilo, ale vidět není nic. O několik desítek metrů výš jsou vysázeny nové stromky podél cesty z obce do polí. Uprostřed polí je zarostlý hájek (tak zarostlý, že si říkám, jestli pod tou hromadou větví a klestí někdo nebydlí), země je vlhká, porostlá mechem a stromy tam rostou na jakési hromadě kamení – fantazie (a touha) mne vede k domněnce, že tu kdysi mohla být vyzděná studánka. Od hájku vede suchá, nyní zasněžená strouha k dalšímu hájku, kde je oplocený rybníček. To by mohl být výstup potoka, vzpomínám na začátek Únětického potoka v Ouvalce a je mi smutno, že Litovicko-Šárecký potok nikomu za podobně důstojné uvítání na povrchu nestojí.

Voda odtud teče – zpočátku zřejmě v drenáži pod zemí – do blízkého lesa a zde se definitivně formuje potok. V lesíku je mokro, potůčků se tu nejspíš do dolíku stéká víc, je to tu docela prales, stromy leží přes sebe i přes potok, voda v korytě zprvu ještě stojí a něčím hnědozeleným bobtná a nakonec se všechny potůčky dvěma největšími spojují do betonové jímky, z níž je vodoteč vedena pod tratí. Alespoň tuhle jímku by mohli nějak reprezentativněji upravit, není už to daleko od zástavby, která začíná hned na druhé straně viaduktu na protilehlém břehu. Alespoň sem dát nějakou ceduli.

Ovšem kdo ví, zda obyvatelé těch novostaveb vůbec vědí, že jim pár metrů pod domy teče potok. A ne ledajaký!

Potok se tady jmenuje Litovický, protože Litovice jsou jeho nejbližší historicky důležitá destinace (stávala tam tvrz). Monitoruji jeho stav, vypadá dobře, kdysi ho zřejmě napřímili, ale regulace břehů už není patrná, nebo jen málo.

Potok teď čeká hostivická rybniční soustava. První rybník je Bašta. Je maličko upuštěný, potok do něho vtéká pěkný, rybník má ovšem břehy mazlavé nějakým oranžovohnědým sajrajtem. Po hrázi vede silnice z Rudné do Litovic. Skoro nic po ní nejezdí.

U přítoku do rybníka potkávám dva mlaďochy, kluka a holku, a světe div se, taky jdou podle potoka a fotí si ho. Vyptávají se mne na pramen, ale vzhledem k tomu, že jsme se pak potkávali neustále až do Břví, k prameni zřejmě nešli.

Od Bašty jdu po levém břehu potoka, je tu cesta, potok teče lučinami do rybníka, kterému se říká Strahovský a býval zřejmě větší, z jeho dna jsou zčásti jakési sádky a podle rákosí a svahů je vidět, kde míval břehy. Někde jsem se dočetla, že plní funkci „dočištění“ chýňských odpadních vod, to tedy potěš Pámbu, ale kupodivu nesmrdí. Obcházím ho po pravém břehu, vtéká do něho potůček, který si podle (svého vlastního) pravidla „každá obec má svůj potok“ nazývám Chýňským. Před výstupem na silnici je dům, kde prodávají „živé ryby“. Možná z těch sádek. Dost jsem váhala, nemám-li zazvonit, i kdyby jen proto, abych to vyzkoušela. Inu, snad někdy příště.

Silnice po hrázi vede z Litovic přes Chýni do Chrášťan. Od Strahovského rybníka jdu – po pravém břehu potoka – kolem chatové osady, cesta je zasněžená a sníh se hodně boří, cítím, že už mám mokré i ponožky. Potkávám pána na kole – míní, že se na tom nedá jet. „Ani jít,“ říkám, nicméně jdu dál, vlevo v lese je nějaký malý rybník, slézám k němu. Kdo ví, kde se tu bere, potok ho nenapájí, zřejmě je tu, aby se do něho stahovala voda z okolních mokřin a naopak on ji poctivě odvádí do potoka, který vplývá do Břevského rybníka.

Meditace 2: Když jsem šla fotit rybníček v lese, ten zmrzlý sníh mi pod nohama praskal jinak než na poli nebo v lese. Tak nějak „doširoka“. Hned jsem si toho všimla a hned mě taky napadlo, abych se nepropadla – ačkoliv svrchu to vypadalo jako normální les. Pak nastoupil rozum a říkala jsem si, vždyť tu rostou takové silné stromy, ty přece musí mít pevnou zem pro kořeny, tak se propadnout nemůžu, a šla jsem dál ke břehu. Člověk má v sobě úžasné instinkty! Bylo to vyhodnocení sluchem a zpozornění. Teprve dodatečně jsem si načetla, že „rybníček v Břevské rákosině“ vznikl po těžbě rašeliny a je v něm vskutku jen podzemní voda.

K přítoku do Břevského rybníka se dostat nepokouším, mám dojem, že z této strany to ani nejde. Míjím nějaké super choulostivé zařízení obehnané žiletkovým ostnatým drátem, přecházím vodoteč (můj „Břevský“ potok), která sem míří od Sobína a mokřadu Nekejcov. Nad ní je vrch Krahulov s jakýmsi starým „kempem“, co tam údajně žijí nepřizpůsobiví – dobře jsem si ho z cesty všimla, je zalesněný a viděla jsem dvě chatrče s nějakými hadry, to bylo asi ono (napodruhé jsem se odvážila na úzkou pěšinku lemovanou haldami černé skládky, ale z areálu se ozývaly zvuky, jako by tam někdo řezal dříví, takže jsem průzkum raději vzdala), a přicházím k točně autobusu, který jezdí do Zličína.

Opět potkávám ten mladý pár. Štrachají v kontejneru na plasty, mladík se mne přichází zeptat, jestli nemám igelitku. Ukazuje se, že k přítoku do Břevského rybníka je to suchou nohou vskutku „o hubu“, zkoušel to z druhé strany a zahučel do půli lýtka do vody. Igelitkou to chce nějak vyřešit. Loučíme se, jdu k Hostivicím podél vody v domnění, že je to Litovický potok, ale ve skutečnosti je to spojený odtok/přítok z rybníka Kalý. Obcházím Litovický rybník, na zamrzlé hladině meditují labutě.