Kostely a kostelíky zasvěcené sv. Jakubovi jsou na svatojakubské cestě pro poutníka něčím na způsob zadostiučinění. V Čechách mi to moc nefungovalo, všechny svatojakubské kostely, kolem nichž jsem procházela (Zbraslav, Beroun, Ledce, Kladruby), byly zrovna v čase, kdy jsem se tam zdržovala, zavřené. Sekundárně to zafungovalo jen v Praze, to jsem ovšem byla na zahajovacím koncertě letního varhanního festivalu a na následném setkání hostů v refektáři jsem se o tom, že se za pár dní chystám vyrazit na další část pouti, zmínila před bratrem Oldřichem a on mi dal požehnání na cestu.
Jsem v Hornofalckém, lese. To není jen tak. Hraniční hvozd, jímž v Čechách v regionu, kterým procházím, míníme en bloc Český les od Dyleně po Čerchov, se jeví úplně jinak, díváme-li se na něj od východu na západ, nežli z pohledu z Německa, což je od západu na východ: panoramata jsou zcela nepovědomá a nedozírné kopce generují i jiného ducha.
Aby mi to náhodou nepřišlo líto, okno mého pokoje opět vedlo na hlavní silnici, takže z obce Eslarn vycházím – opět – brzy, nějaký čas ještě vidím Přimdu a vůbec se nedivím, že to na úsvitu dějin býval tak strategický vrch, pak vcházím do lesa. Míjím rozcestník, na mé pouti Německem je to zatím jeden z mála, kde jsou vypsány cílové obce, cestu vedou většinou jen samotné značky a informací o tom, kolik času nebo kilometrů zbývá tam či onam, se musí poutník vzdát.
Odevzdání přece patří k putování.
V Německu je značení celkem dobré, za to, že bloudím, si mohu sama, neboť jsem si chtěla cestu zkrátit po silnici a zamotala jsem se do zdejších vycházkových okruhů. Pozoruhodnější mi připadá, že přes některé obce a v jejich nejbližším okolí bílá mušle na modrém poli zcela ustává (zatímco značky ostatních cest tam jsou), a přemítám, zda je to proto, že to v těch obcích nechtějí „vandrákům“ usnadňovat nebo proč vlastně. Lidé jsou tu ale vesměs přívětiví. V Gaisheimu mě v začínajícím dešti sice nepustili do hospody, protože otvírali až později odpoledne, ale svatý Jakub se nade mnou slitoval a než začal festovní lijavec, přihrál mi do cesty autobusovou zastávku krytou i zepředu.
Slejvák brzy přechází. Už drahnou dobu se blížím k hřebeni, který budu muset přelézt, a takový je celý Hornofalcký les. Lezu, lezu, dlouho, dlouho, cesta je štěrková. Odměnou mi je nádherný výhled na druhé straně kopce, hory na obzoru jsou už snad dokonce Alpy. Blíže je obec Wildstein, kde mají kousek stranou od cesty hospodu a v ní výbornou nudlovou polévku a dobré pivo. Paní hospodská mi říká, že pivo je z pivovaru ve vsi Fuchsberg, kam dále směřuji.
Blízký hrad pomíjím, znovu se dává do deště, ale dá se v něm jít. Před obcí s tak komplikovaným názvem, že jsem si musela ceduli vyfotit, abych to teď mohla napsat – Burkhradsberg – potkávám bosou cestovatelku.
Cesta do Teunzu je vedena právě tudy proto, aby poutník musel projít kolem malinkého kostelíka sv. Jakuba. Kde se tu vzal? To neví ani místní, podle lidové pověsti před ním na stejném místě stával kamenný milník či oltářík s podobiznou sv. Jakuba malovanou na dřevě. A když už sem lidi byli zvyklí za Jakubem chodit, nejspíš ho zhusta o všelijaké věci prosili a protože Jakub je světec laskavý a může-li, rád vyhoví, postavili mu tu kostelík. Dovršili to v 18. století hraběcí manželé, na jejichž přímluvy Jakub odvracel v turecké vojně od jejich syna kule a doručil jim ho živého a zdravého zpátky domů. Kostelík byl prý pěkný a výpravný až do 60. let minulého století, kdy ho zdevastovali lupiči, v obnovené verzi je dnes mnohem skromnější. Mně se ale líbí: je to patrně tím, jak k němu z cesty odbočují poutníci a vždycky se tu chvíli zdrží, že je to místo s hodně silnou atmosférou, zachvacuje mě nečekaně silné pohnutí. Vítr povlává tylovým závěsem, jímž je zvenku zakryt vchod, dva vzrostlé kaštany stíní lavičku, na kterou odkládám omnia mea, zouvám boty a bosa vstupuji do kostela. Uvnitř mám pocit jako v pokojíčku, vystupuji na kůr, děkuji a zpívám z kůru pár písní z Taizé, jak si je pamatuji z času, kdy jsem zpívala v alikvotním sboru, pohříchu znám jen altové party.
Venku se potkávám s bosou cestovatelkou, diví se, že jsem tu dřív než ona, a já se zase divím, kde se tu vůbec octla, šly jsme přece každá opačnou cestou. Také už šla svatojakubskou pouť, z Řezna, kde bydlí, do Donauwörthu, ale vadilo jí, že cesta často vede po silnicích, tak letos chodí po trasách oblíbené hornofalcké vandrovní sítě Goldsteig.
Do Teunzu už je to jenom kousek. Zvoním ve farním domě, nikdo neotvírá, na místním úřadě mi razítko dává sám starosta. Sedí ve své prostorné kanceláři ještě v pět hodin odpoledne, přihazuje mi propagační vlaječky obce, večer ho pak vidím vévodit ve středu pánské společnosti u štamgastovského stolu v lokále penzionu, kde hodlám složit hlavu.
Nejdřív si ale ještě procházím obec. Teunz – Týnec – leží na soutoku velkých potoků Murach a Träusnitz (Frausnitz), vodu dodává ještě několik menších potoků a obec protkává složitá síť náhonů s mostky a různými vylepšovánkami jako oltářík na ostrůvku nebo vodotrysk zprostřed potoka. Neschází ani v etno-verzi vyvedený svatý Jan Nepomucký, a kromě toho obrovský dřevěný holubník a před jedním mostem skupinka veselých slaměných panáků na památku řemesel, která se v obci odedávna provozovala a vlaječky s jejichž erby se třepetají na sloupu za vycpanými chasníky.
K penzionu patří uzenářství, kupuji si uzený sýr (z něhož mi bude nelehko), nad zploštělými houskami, které celý den nosím v báglu, začínám chápat, proč je arabský chleba placatý, a v lokálu si dávám pivo chuti mýdlové vody (bohužel jsem se hostinské opomněla zeptat, co mi to nalévá).
Okno mého pokoje vede tradičně na hlavní silnici.
