Wanda Dobrovská

Z Přimdy do Přimdy

8. 08. 2013 9:34:56
Takhle mělo totiž původně vypadat moje letošní putování: mínila jsem dojít podél řeky Pfreimd, která pramení na českém území jako Kateřinský potok, až do města Pfreimd, kde se stejnojmenná řeka vlévá do Náby. Česká Přimda je sice německy Pfraumberg, ale je to pořád Přimda, stejně jako Pfreimd, a tak by to byla cesta z Přimdy do Přimdy.

Pod hradem ale ve mně dozrálo rozhodnutí, že podél Pfreimdu nakonec nepůjdu. Jdu více méně po staré Norimberské zemské stezce, ale po té, co jsem loni navštívila Řezno, oslovila mne historie, se kterou se na své pouti snažím kontaktovat, a toužím jít přes Německo Řezenskou cestou a alespoň zčásti podél Dunaje. To je ovšem snadné si říci, horší je to, když už jste na cestě, uskutečnit. Kdybych bývala šla podél Pfreimdu, došla bych nakonec po Nábě do Schwandorfu, kam vede i svatojakubská I24 od Bělé nad Radbuzou a Železné.

Já jsem ovšem v Přimdě, nasměrována na Waidhaus.

Přimda, kostel sv. Jiří, a rozcestník.jpg
Inu, abych to zkrátila, volím cestu z Přimdy hraničním hvozdem přes osadu Diana do Železné s úmyslem pokračovat po I24 a ze Schwandorfu se pak nějak dostat do Řezna. Vstávám před sedmou, moc jsem se nevyspala, v noci byl vítr a blýskalo se a pod oknem, které vede na hlavní silnici, do pozdní noci a od časného rána duněly kamiony. Zastavuji se v obchodě pro něco k snídani a k večeři a na místním úřadě pro razítko, ochotná paní mi ho jde dát na informační centrum, které mají v Přimdě zánovní a pěkně vybavené, ale dnes je pondělí, a to je zavírací den. Jsem třetí den na cestě a ztrácím možnost sledovat předpověď počasí, paní mi sděluje, že má být vítr 90 km/h, ale jinak pěkně. Zatím to tak nevypadá, je zataženo a vrcholky kopců se ztrácejí v mlze.

Během cesty lesem se mlha zvedá a vbrzku se už zase sbírá pěkný pařák. Jdu po cyklostezce, skoro celá do Diany a Železné je asfaltová. Diana je neuvěřitelné místo. Za socialismu byla v pohraničním pásmu, takže nabyla charakteru ztracené varty, ale před válkou to bývala obrovská osada se zámkem a prosperujícím dřevařským podnikem. V zámku byl za totáče domov důchodců a ti tu údajně, navzdory úchvatnému okolí, hojně trpěli depresemi, mně se ale ze vzpomínek noří jakýsi prazážitek z dětství, kdy jsme jeli navštívit jednoho starého pána, kterého z moci úřední vystěhovali z rozpadající se budovy brusírny na Šlajfu u Pece pod Čerchovem, kam jsme jezdili na prázdniny. Myslím, že ten pán byl Němec. Jeli jsme za ním na návštěvu do jakéhosi zařízení, rodiče nás, mě a sestru, nechali čekat venku v parku a já jsem tam v trávě viděla dva hady, plazili se strašně rychle jeden vedle druhého. Dodnes slyším, jak se tím velikým parkem nese můj výkřik, „Hadi!“. A kdesi na periferii představivosti vidím budovu, která mohla být zámkem. Nevím to jistě, ale myslím, že to mohl být park a zámek právě tady, na Dianě.

Kateřinský potok.jpg
Dianou protéká Kateřinský potok, cesta dál na Železnou přes něj nevede, ale scházím k němu, s takovým důležitým potokem se přece musím pozdravit. Odtud už míří do Němec a tam se z něj stane Pfreimd. Přecházím ještě Nivní potok a pak Farský, zhůvěřile polapený do betonového koryta – tady, uprostřed niv! Kolem cesty jsou mraky malin a lesních jahod.

Do Železné přicházím před druhou, dávám si polévku a velký gambáč, poslední za české koruny. Značka mě nedovedla do obce, nýbrž rovnou na hranici, pár kroků a jsem v Německu. Zvláštní: stejný les, ale vím, že už se tu budu muset domlouvat jinak, nebo se možná vůbec nedomluvím. Kupodivu se mi ale trosky němčiny noří z hlubin nevědomí a nejen že jsem schopna zeptat se, když už jdu hodně, hodně dlouho lesem, který vypadá, že nikdy neskončí, pána s vycházkovou holí, zda jdu správně do Eslarn, ale časem se mi dokonce německé věty začnou formovat rovnou a ne až přes angličtinu, jak se mi jinak běžně děje. Potkávám ještě starší dvojici, asi taky na procházce. Užívají si místní zvyklosti značit vycházkové okruhy, často i mnohakilometrové, kolem obcí, což značně mate cizince, jemuž se může stát, že po mnoha hodinách dojde tam, odkud vyšel.

Pohled zpět, uprostřed vrch Přimda.jpg
Obce v Německu se pocestnému blíží protrahovaně. V Čechách člověk spatří stavení a hned ví, že v obci už bude co nevidět. Zde spatřit stavení znamená spatři dům nějakého hospodáře daleko za/před obcí.

Kostel je v Eslarn otevřený, vcházím a chvíli jen tak rozjímám. Vlastně jsem se chtěla podívat jen za hranici a hned se zase vrátit a pokračovat někdy příště, teď ale jaksi necítím důvod k okamžitému návratu. Jsem utrmácená, všechno mě bolí, ale nohy „drží“ - tak proč nejít dál? Zvoním ve farním domě, nikdo neotvírá. Na místním úřadě mi paní, co má na starosti turistiku, dává razítko Jakobsweg, posílá mě do předraženého penzionu a přidává ještě mrňavou mušličku pro štěstí.

Stíhám se osprchovat, namazat nohy konopnou mastí a dojít si do uzenářství pro kus sýra – a venku se spustil lijavec.

Tak uvidíme.

Autor: Wanda Dobrovská | karma: 10.21 | přečteno: 414 ×
Poslední články autora