Skoro už to vypadá tak, že chodím podél potoků, abych monitorovala jejich ekologický stav: není tomu tak. Cvičně v období krátkých a zimotřesných dní hledám stezky naších předků v okolí svého bydliště a to mne přitáhlo k potokům jako k přirozeným průvodcům krajem. Zděšení a smutek z jejich kondice je sice druhotným, ale bohužel dost alarmujícím poznáním.
První sudička řekla Kopaninskému potoku: sotva spatříš světlo světa, otráví tě jedem. Lidé se tě zřeknou, prorokovala druhá. A třetí, to bývá ta hodná, řekla: až poznáš strasti fyzické i chemické, potkáš les a budeš vysvobozen.
Kopaninský potok pramení v areálu ruzyňského letiště. Když po pár desítkách metrů podtéká nejbližší silnici, z níž ho lze poprvé spatřit, je chudák plný nějaké pěny, zřejmě už v prameni je jeho voda víc mrtvá než živá. Za normálních okolností – když neprší – má v této rané fázi své existence málo vody (ostatně je od počátku veden vydlážděným korytem, takže nemá jak z toho skvostného prameniště k nějaké další vodě přijít), což komusi v řetězci posuzovatelů podmínek pro vybudování nové startovací a přistávací dráhy (RWY 06/24) umožnilo upřít mu právo na identitu vodního toku a prohlásit jeho počátek za kanalizaci, aby mohl být zatrubněn.Nuže, zatím se nová RWY nebuduje, takže potok se chabě a pěnivě plahočí korytem, z něhož mu vbrzku větší část vody ještě kamsi odeberou, možná do blízké ČOV, aby bylo sajrajty z letiště čím ředit, načež ho posílají skrz poldr pod silnicí Praha-Chomutov do Přední Kopaniny, jejíž jméno dostal do křestního listu.Jde se mi dobře, půda je z noci na povrchu zmrzlá, tak se odvažuji terénem, který je jinak asi mokřinou, až k potoku a jdu podle něho po hřebeni koryta pod ČOV. Dál už bych se musela prodírat, ale ještě zkouším, jestli by se mi nepodařilo slézt do koryta, je tam málo vody a když už bych tam byla, dalo by se jít suchou nohou vždycky po jednom okraji dna, ale ukazuje se, že místo lezení by to byl po namrzlých kamenech neřízený skluz, a do vody žuch, tak se vracím na pole, obcházím ČOV a hledám, kudy do Přední Kopaniny.Kardinální zjištění celého nedlouhého putování podél Kopaninského potoka se netýká potoka, nýbrž této obce. Pro její identitu je osudově určující silnice I/7 (Lipská) – výše zmíněná Praha-Chomutov – a to daleko víc než krásná rotunda sv. Máří Magdaleny nebo proslulý opukový lom. I/7 je pro obyvatele Přední Kopaniny něco jako stěna pro hlavního hrdinu ve filmu Truman Show = konec světa. Letiště mají takřka za humny, dává o sobě vědět letadly, která nad částí obce zvanou Preláty nalétají na přistání už tak nízko, že to v člověku probouzí atavistický děs, ale pěšky se tam nechodí. Napoprvé jsem se podél potoka do Přední Kopaniny vůbec nedostala, protože jsem neznala místní finty, které spočívají v přechodu pro chodce v identity podobně zcela zbavené osadě Padesátník (z níž se do Přední Kopaniny ještě musí přes pole) a v nadjezdu z Aviatické od letiště, kde se ovšem s chodci nepočítá, takže to je se značnou nepohodou, ne-li nebezpečné. Mimochodem projektant této křižovatky musel být buď naprostý diletant nebo pěkný ochmelka – je řešena úplně beze smyslu a je tam spousta nedotažeností. Například schody, od jejichž pat se nedá nikam jít a podle závějí tlejícího listí na jedné straně a hromady nějakého odporného textilního odpadu na druhé soudím, že je ani nikdo nepoužívá. Na mostě jen minimální krajnice (proč tam tedy ty schody vůbec jsou?), dole na tuchoměřické straně jakýsi rozrytý, zarostlý a odpadky posetý prostor, nejspíš zázemí nějakého bývalého staveniště, nad Přední Kopaninou zase dvě silnice nad sebou, jedna zatarasená. S chodci se ostatně nepočítá ani na mostě přes údolí už přímo v obci.Co by tam asi tak dělali, že? Kam by přes ten most chodili? Jestli někam chtějí, ať si tam dojedou autobusem.
Pohodově se dá z Přední Kopaniny jít pěšky jen jedním směrem, a to po proudu potoka. Večer byla vánice a bouřka, ráno, když jsem seděla v autobuse, to vypadalo, že co nevidět začne sněžit, a na pláních a na svazích to protivně fouká. Tak už abych byla v lese. Za obcí pokračuje potok vydlážděným korytem, ale kameny se místy rozvolňují, skvělé, míjím kopaninskou čističku na druhém břehu, potok pokračuje neregulován. Jsme na kraji lesa, potok se kroutí, jak chce, a protože nemá moc šancí se rozlévat, na jedné straně se zvedá zalesněný svah a z druhé k němu přiléhají ploty zahrad nebo po jeho břehu vede místní cesta, pěkně si koryto zahlubuje. Lidé mu vzpírají břehy, čím se dá, to je rovnocenný vztah, protože potok ty vzpěry zase podemílá, ale také ho lecčím obohacují, voda má dost nezdravou barvu.Bažantnicí končí osídlené území. Zlatí bažanti vydávají tichounké zvuky a neuspěchaně přede mnou prchají. (Prý tam někde jsou i daňci, ty jsem ale neviděla.)Potok má možnost užít si lesa. Je to příjemný úsek cesty, úplně přírodní, vůbec mi nevadí, že je leden, mokro, bahno a pěšina rozrytá od koní. Když je zeleno, musí to být ještě hezčí. Potok tvoří i tůňky, v tak špinavé vodě ale sotva něco žije. Začíná sněžit.Chvíli jdu s paní, která u Juliány venčí psa, chci vědět, kudy chodí kopaninští pěšky na letiště. Pokud vůbec, tedy přes ten most s nikam nevedoucími schody. A vzápětí na to potkávám ještě své známé, chodívají prý tady z Horoměřic na procházku k Juliáně. Zatímco klábosíme, míjejí nás shora tři cyklisti, pak zdola muž na koni, kůň se nás trochu bál, a pak shora ještě jeden sólista na kole. Cyklisté se řítili smrtící rychlostí, ten poslední ani neměl helmu.
Mezi stromy před sebou už vidím únětické údolí. Zalézám do lesa v místech, kde je houšť suchého rákosí. Podařilo se mi dostat se až k potoku, ale na soutok je ještě brzy. Uklidněna, že se k potoku lze dostat, vracím se na cestu, žádného rozsekaného cyklistu nenalézám – a už dohlédám na Únětický potok. Takže znovu do lesa a docela v pohodě přicházím k soutoku.Je to krásný soutok dvou potoků v lese, oba mají hodně vody a oba jsou dost jeté.Chumelí.
