Na svatojakubskou pouť se chystám už roky. Začala jsem před mnoha lety cvičnými treky po Českém krasu, což vedlo k poznání, že musím notně zapracovat na své kondici. Před dvěma roky jsem už dokonce měla koupenou letenku do Bilbaa, že půjdu do Santiaga severní cestou, ale kvůli úrazu jsem ji musela přebookovat a pak ji kvůli dalšímu úrazu nechat propadnout. Kdekdo z mého okolí tu pouť už podstoupil a další ji podstupují.
Dobrá, řekla jsem si, Španělsko je možná trochu vysoká ambice. Ono nejde jen o stav těla, ale i ducha, a tam je těch překážek možná víc.
V první řadě strach. Strachy. Strachy racionální i iracionální. Možná i za tím, že si zvrtávám kotníky na schodech do metra a lámu si zápěstí na náledí přede dveřmi domu, kde bydlím, je strach. Prastarý, infantilní strach z vykročení do neznáma, odkud není návratu, z překročení prahu, z přetětí imaginární pupeční šňůry s jakoukoliv, byť i neuspokojivou jistotou.
Plus všelijaké strachy, které si člověk do své výbavy přibalil během života. Zvládnu to vůbec? Mám na to? Co bude, když … bude pršet, neseženu nocleh, přepadne mě bouřka, zvíře, člověk, duch, zabloudím, vleze mi klíště na záda, zhorší se mi hemeroidy, nedomluvím se, dojde mi voda či knäcke-brot, bude mi horko nebo zima? Poradím si v nepředvídatelné situaci? A co za situaci by to asi tak mohlo být?
Strach je limitující stejně jako fyzická indispozice, a tak je strach vlastně indispozice psychická.
Pouť do Santiaga de Compostela je teď tak populární záležitost, že trasa svatojakubské cesty je už – péčí Klubu českých turistů – vyznačena i po České republice. Je-li Španělsko tedy cíl z nejrůznějších důvodů (včetně finančních) příliš náročný, dá se začít pěkně „při zdi“, v jazykově a měnově domovském prostředí a zvolit jeden z úseků camina vytyčených přes naše území.
Rozhodla jsem se pro pouť ze Zbraslavi do Železné u Bělé nad Radbuzou. V Železné je hraniční přechod a trasa odtud pokračuje přes Norimberk a dále do Švýcarska, Francie a Španělska.
Jedním z všudypřítomných poznatků na cestě je takřka zákonitá odlišnost reality od plánů. Ve Zbraslavi je kostel sv. Jakuba. Podřídila jsem start putování informaci z internetu, že mše ve zbraslavském kostele sv. Jakuba je v pátek v 8:30. Ale měli zrovna nemocného pana faráře a nemohli mě ani pustit do kostela, protože jim zemřela paní kostelnice, tak to bylo bez mše, jen se symbolickou modlitbou před křížem, což je údajně – podle slov člena ostrahy zámku – energeticky silné místo (mně to tak nepřipadlo).
Jakube, Jakube, neříkej mi, že mě zrazuješ i před tou zdejší trasou...
Přece už ti musím, chci ti – a hlavně sama sobě – dát najevo, že to myslím vážně. Že to není žádné „jenom jako“.
Takže tedy jdu.
Cesty na Karlštejnsku jsou chvílemi vyjeté lesem, chvílemi loukou, i zarostlé trávou, chvílemi kamenité, v lese bahnité. Občas na nich někoho potkáte, kolem hradu jsou samozřejmě davy. Mezi Mořinkou a Karlštejnem stojí uprostřed lesa moderní výpravný dům. Jediná se po těch cestách vleču s obrovským batohem. Za Karlštejnem to zaujalo nějakého pána a chtěl vědět, kam mám namířeno. Do Bělé nad Radbuzou? Vy jdete po svatojakubské cestě? Ukázalo se, že je to předseda občanského sdružení Ultreia hledající mobil, který tu den předtím ztratil.
Popřál mi „buen camino“. Ještě nikdy jsem to takto nevyslovila, a neřekla jsem to ani v tu chvíli, ostatně on stejně zrovna nebyl na pouti. Přijala jsem to setkání jako náhradu za zavřený kostel. A snad ten pán svůj mobil našel.
Před svou plánovanou cestou do Santiaga de Compostela jsem požádala o setkání pana doktora Susu, který prošel celé camino z Čech pěšky a napsal o tom dvoudílnou knihu. Šel i mnoho jiných cest a napsal i jiné knihy a jedna z nich je pojednána jako putování po českých pivovarech. Na sklonku prvního dne svého putování připíjím jemu i všem poutníkům nefiltrovaným Berounským medvědem v rodinném pivovaru jen malý kousek od ubytovny, kde mi o sobě celou noc budou vyprávět má kolena, mé kyčle, mé otlačené prsty a má pálící ramena.
