Studánka utajená
Je to pěkný potůček s krásným údolíčkem, teče lesem a obklopen loukami s háji jako stvořenými pro pohanské rituály. Proklestil si cestu místy, kam směřují podzemní vody z oblasti náhorní planiny Dlouhá míle, a jeho údolíčko je na vodu nesmírně bohaté. I teď, v těch vedrech. V prameništi bylo dokonce svého času (v 70. letech) vyhloubeno mnoho šachet na jímání vody a údajně se odtud zásoboval vodojem pro sídliště Na Dědině. Stavení na pramenné loučce je domek bývalé čerpací stanice. Domek je zamčený a pomalovaný sprejery a za zamřížovanými okny jsou cedule informující, že to tam patří Junáku (a sprejerům), že děkují, že se chodíme dívat na Zlodějku, a ať si své odpadky odnášíme s sebou.
Vody do údolíčka směřuje tolik, že potůček na jeho krátké trase ke koupališti v Divoké Šárce lemují tři studánky.
První je – jak řečeno – kdesi na jeho horním toku. Pramen potoka je nedohledatelný, protože přímo nad prameništěm je velká mimoúrovňová křižovatka s vlastní DUN, z níž je voda odváděna do umělého, přírodně upraveného koryta počínajícího kamennou zídkou a trubkou hned pod paralelní cestou pro pěší. Která z těch šachet je původní studánka, se mi nepodařilo zjistit. Měla by z ní vést trubka do potoka, jednu takovou trubku jsem našla, ale až dosti daleko po proudu a žádná voda z ní nevytékala. Navíc teď v létě je všechno hustě zarostlé a na každém kroku člověk vyplaší hejna muchniček, což fakticky není o co stát.
Kvůli studánkám jsem šla kolem potoka třikrát. Poprvé to vlastně bylo kvůli potoku, ale protože ze tří studánek jsem našla jen číslo tři – studánku Šárka – rozhodla jsem vrátit se a studánky dohledat. Zejména studánku číslo dvě – Šáreckou Habrovku – o které se na studánkových webech píše, že je jednou z nejkrásnějších pražských studánek, a fotky to potvrzují.
Studánky jsem nenašla ani napodruhé. U čísla jedna – Zlodějky – to snad chápu, je to tu taková houšť, že je lepší vydat se hledat, až traviny uvadnou a stromům opadá listí.
Ale u čísla dvě to absolutně nechápu. Když jsem šla kolem poprvé, v teoretických místech studánky jsem se ptala kolemjdoucího páru, jestli nevědí, kde je. Vůbec nevěděli, že tam nějaká je. Přitom na fotce to je krásně upravená studánka s dřevěným domečkem se stříškou a vede k ní údajně haťový chodníček, dokonce s novým zábradlím. Něco takového přece nelze přehlédnout!
Takže se vydávám hledat potřetí, tentokrát už i vybavena množstvím rad od kolegů a kolegyň z práce, protože najít studánku se pomalu pro mě stává obsesí. Jeden radí jít s GPSkou. Nemám. Další radí jít s buzolou. Jiný říká, že buzola mi tam v louce nebude nic platná. (Pozitivní efekt těchto konzultací je zjištění, že můj kompas, který stále nosím s sebou, je zároveň i buzolou.) Další rada – jít prostě potokem – mě napadla taky, ale nechtělo se mi. Potůček má koryto dost hluboké a – jak jinak – hustě zarostlé.
Schyluje se k dešti. Jdu znovu teď už známou cestou kolem kamenného koryta, nalézám tu trubku pod vodárenským domečkem, kotvím v místech, kde by měla být studánka číslo dvě. Mám to namalované podle mapy i se stromy a keři. Podle obrázku už u studánky musím být, ale i kdybych se rozkrájela, žádná tu není. Navíc podle mapy by měla být na levém břehu, kde je i cesta, po které jdu, a měla by být těsně pod strmým svahem. Tady ale není ani žádný strmý svah, leda by to byl břeh toho hlubokého koryta.
Nedá se nic dělat, musím do potoka.
Vstup z loučky k potoku střeží hradba z kopřiv vyšších, než jsem já. Go on! Za hradbou je lesní břeh, zdá se být průchozí. Nevítá mě to tu nikterak přívětivě, jeden strom mě bolestivě šlehl větví do tváře. Když teď půjdu po břehu proti proudu, musím na studánku natrefit. Protější břeh se zdá trochu širší, kromě toho bych z něho lépe viděla na ten, na němž stojím a kde by měla být studánka.
Jenže potok je tu dost široký. Ne moc, přeskočit by se dal, ale já mám už dva roky bolavé koleno a neběhám ani neskáču, a překročit to nepůjde. Nevadí, házím doprostřed koryta březové poleno, které se tu válí, s mezikrokem se už na druhou stranu dostanu.
Dopadlo to, jak se dalo čekat: poleno na dně nedrží pevně a já se smekám do potoka. Čvachtám v mokrých sandálech po pravém břehu proti proudu – a vidím studánku!!!!
Na mapě to je zakresleno špatně, studánka je na pravém břehu a opravdu se nad ní zvedá strmý svah.
Je ještě krásnější než na fotkách na netu. Konečně si zouvám rozmočené sandály a vstupuji do potůčku, který od ní vytéká, abych si ji vyfotila zepředu, ale studánka se nedá. Pořizuji tedy fotky ze stejného úhlu jako jsou ty na netu.
Je konec července, přes měsíc sucho a většinou vedra, ale studánka je tím zjevně zcela nedotčena, malý potůček, který se po pár metrech vlévá do potoka Zlodějka, sytí spoustou krásné čisté vody.
Loučím se s ní s poznáním, že krásná studánka, stejně jako krásná žena nebo cokoliv krásného, se nemůže dát lacino. Abyste ji poznali, musíte přinést oběť nebo splnit úkol. Jen si připomeňme, co všechno musí podstoupit princové, aby získali princeznu. Někteří na takové misi i zemřou (princezna je přece jen víc než studánka).
Sandály mám rozmočené, jdu tedy bosa až k autobusu a že to všechno nebylo jen tak, mi sděluje země i nebesa: cestou jsem rozšlápla plže, což je jedna z nejhorších věcí, které se mi mohou stát, a konečně se rozpršelo.
Wanda Dobrovská
Od Třebnušky k Berounce
Lom Třebnuška je pro Zbirožský potok poslední tvrdý střet s civilizací. Zbirožák nabývá sebevědomí. Kromě Koželužky mu tu ve vlhčích časech přivádí další vodu drobné, spíše občasné vodoteče zleva i zprava.
Wanda Dobrovská
Křest Zbirohem
Dospěli jsme - já a potok - společně do Zbiroha. Tak co, potoku? Už konečně víš, kdo jsi a kam patříš?
Wanda Dobrovská
Potok mezi Kařezem a Zbirohem
Ne, procházku tudy určitě nenavrhuji, leda že byste nezačínali v Kařezu, nýbrž v přilehlé osadě Borek a šli po modré. Já ovšem jdu podél potoka a rovnou předesílám, že je to dost neinspirativní putování.
Wanda Dobrovská
Kařezské rybníky
Kařezské rybníky jsou přírodní památkou. Přírodní památkáři jsou možná rádi, že turisticky lokalitu nelze moc uchopit, protože ptactvo, které zde žije, má alespoň klid. Plocha rybníků je obrovská – bezmála 70 hektarů.
Wanda Dobrovská
Potok od Sirské hory
Sirské hory jsou tu dvě, vzdušnou čarou čtrnáct kilometrů od sebe. A vlastně ani ten potok není jen jeden. Mateřská Sirská hora posílá vody do všech světových stran. K jihovýchodu se rodí potok, jemuž dali lidé jméno Zbirožský.
Wanda Dobrovská
Úpoř
Úpoř je pěkná lokalita na konci světa. Nebývalo tomu tak vždycky. Po potoce se plavilo dříví, byly tu průmyslové provozy a nitro údolí bylo obděláváno. Dnes se tu zčásti chalupaří, zčásti hospodaří.
Wanda Dobrovská
Po potoce od Bušohradu k Broumům
Až k lesní studánce „U bídy“ se dá jít po cestě paralelně s potokem – akorát pozor, není to značená cesta a myslivec, který si kdesi v hloubi hvozdu trénuje mušku nebo vskutku něco loví, o vás nemusí vědět (stalo se mi na podzim).
Wanda Dobrovská
Míza neboli Oupořskej
Projít si Úpořský potok od pramene k jeho ústí do Berounky není jednoduché ani pro ty, kdo v některé z blízkých vsí bydlí. Ne že by protékal takovou divočinou, cest k němu a podél něho je dost, ale náročná je logistika.
Wanda Dobrovská
Habrový potok - finále
Hustá zástavba, zámek, oppidum, bývalá hvězdárna, sklárna, výletní restaurace Tomáše Hanáka, to je Nižbor. Potok? Ach, jistě, ten tu taky někde teče.
Wanda Dobrovská
Byly habry, byly
"Ale, ale, copak to tu máme?“ diví se Habrový potok, když se mu v údolí za chatovou osadou kolem bývalé novojáchymovské hájovny začíná hromadit voda.
Wanda Dobrovská
Habry, habry, habry... Habrový potok
Napoprvé vezme návštěvník Křivoklátska Habrový potok na vědomí nejspíš jako element vymezující oppidum nad Stradonicemi. Potok má ale v těch místech za sebou už dvanáct kilometrů - a na nich miliony let - dlouhý příběh.
Wanda Dobrovská
Šárecký potok
Oddělen od Litoveckého, nemá Šárecký potok pramen. Začíná za výpustí vodní nádrže Džbán a rovnou vtéká do přírodní rezervace Divoká Šárka.
Wanda Dobrovská
Potok Scharka
Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...
Wanda Dobrovská
Na tom bělohorským mostku
Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!
Wanda Dobrovská
Na břevských blatech
Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.
Wanda Dobrovská
Potok ne ledajaký
Podél Litovicko-Šáreckého potoka jsem vyrazila před dvěma lety s úmyslem projít ho i se všemi jeho přítoky. Teď jsem asi v jeho polovině, v důležitém místě, kde se z Litovického stává Šárecký. Čas podat zprávu z cesty.
Wanda Dobrovská
Jakobikirche u Fuchsbergu
Kostely a kostelíky zasvěcené sv. Jakubovi jsou na svatojakubské cestě pro poutníka něčím na způsob zadostiučinění. V Čechách mi to moc nefungovalo, všechny svatojakubské kostely, kolem nichž jsem procházela (Zbraslav, Beroun, Ledce, Kladruby), byly zrovna v čase, kdy jsem se tam zdržovala, zavřené. Sekundárně to zafungovalo jen v Praze, to jsem ovšem byla na zahajovacím koncertě letního varhanního festivalu a na následném setkání hostů v refektáři jsem se o tom, že se za pár dní chystám vyrazit na další část pouti, zmínila před bratrem Oldřichem a on mi dal požehnání na cestu.
Wanda Dobrovská
Z Přimdy do Přimdy
Takhle mělo totiž původně vypadat moje letošní putování: mínila jsem dojít podél řeky Pfreimd, která pramení na českém území jako Kateřinský potok, až do města Pfreimd, kde se stejnojmenná řeka vlévá do Náby. Česká Přimda je sice německy Pfraumberg, ale je to pořád Přimda, stejně jako Pfreimd, a tak by to byla cesta z Přimdy do Přimdy.
Wanda Dobrovská
Po Norimberské cestě
Touha jít cestou, kudy chodili naši předkové, mě tentokrát, přinejmenším na čas, úplně odvedla od mezinárodní I24, která posílá poutníka z Kladrub přes Sedmihoří do Hostouně a dál na Bělou nad Radbuzou.
Wanda Dobrovská
Mlýnský potok zvaný Ounětický
„...týž potok by měl slouti Kněžoveský neb svůj počátek v Kněžovci béře, chybně podle mlynářského způsobu Ounětickým jej nazývají. On je ale také Statenický a Duchomeřický atd. Kde se člověk zrodí, na svět přijde, tam se pokřtí a své jméno obdržuje, také strom, kde vyroste, od toho místa své jméno béře.“
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 36
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 564x