Na břevských blatech

Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.

A mě hledání dálkových cest zavedlo do bažin! Oklikou, přes potoky, které si mne při tom hledání našly samy a s nimiž je komunikace tak zajímavá, že se k nim pořád a pořád vracím. Z pozvolných svahů nad Litovickým potokem a jeho četnými přítoky, jichž bývalo z obou stran ještě mnohem víc, nemá voda s odtékáním nikam naspěch a dokud jí v tom nezačal člověk účinně bránit, ráda se ve všelijakých slatinách, mokřinách, rašeliništích, mlákách a blatiskách zdržela. A člověk zase až tak nespěchal s tím bráněním, protože život v symbióze s bažinou má svá pozitiva. Voda na dosah, cestičky znají jen místní, nevítaný příchozí uvízne v bahně nebo ho rovnou pohltí močál. Ochránit je zapotřebí pouze vlastní drobotinu, leckde dodnes tradované hrůzyplné legendy o bezedných hlubinách lokálních tůní jsou názorným dokladem, kterak se taková varování odedávna praktikovala.

Dnes je tu samozřejmě většina spodních vod usměrněna meliorací a drenážemi a svrchní voda je odkázána do patřičných mezí hrázemi rybníků, ale při toulkách k pramenům Jenečského, Sobínského, Zličínského a Řepského potoka jsem sem tam narazila na místa, která regulaci vzdorují. Hospodáře na místních polích to asi pěkně štve, pro mě jsou to poslední zbytky paměti krajiny na to, jaká bývala, než s ní přestal člověk žít v jakés takés rovnováze a začal jí vládnout. Třeba vývěr živého pramene v korytě Jenečského potoka (v místě, kterému se říká V Rybníčkách) nebo zamokřené ostrůvky v polích podél Sobínského potoka.

Hostivická rybniční soustava je výstupem mnoho set let trvajícího procesu, v němž si člověk bažinatou nivu průběžně přizpůsobuje svým potřebám vždycky tou momentálně nejmodernější technologií. V předhistorických časech zprůchodňovali obyvatelé terén břvemi (dřevěnými lávkami), dnes odvádíme vodu do rour pod zemí. V dobách své největší slávy měla soustava mnohem víc rybníků než má teď, ale to, co z ní zbylo, je pořád ještě hodně vymakané. Konkrétně – důmyslně propojené rybníky Břevský, Kala a Litovický. Těch stružek, spojek, všelijakých obtoků! Nevím, jestli některému ze zdejších potoků – včetně Litovického – ponechal někde přičinlivý homo sapiens původní koryto; každopádně procházejíce tou široširou nivou, může se vám snadno stát, že v domnění, že jdete podél přirozené vodoteče, sledujete ve skutečnosti náhon nebo nějaký umělý kanál.

V Břvích věnuji melancholickou vzpomínku koupališti, jehož soumrak jsem zastihla, když jsem se před více než třiceti lety nastěhovala do Řep. Za první republiky se sem prý z hostivického nádraží valily v horkých dnech z Prahy davy tak početné, že vlakový spoj musel být posilován ještě o autobusy vypravované z Bílé hory. Dnes – slovy jedné novinové reportáže z času, kdy jsem těmito místy šmejdila s cílem projít si celý Litovicko-Šárecký potok – by tu „do vody vlezl snad jen sebevrah“.

Po té, co jsem do ní v dobré víře ponořila ruce zažloutlé od slupek čerstvě spadaných ořechů, mi neustále až do chvíle, kdy mi přišel naproti čistý potůček spěchající od Sobína přes Nekejcov, znělo v uších dávné naučení mé maminky, „špinavýma rukama si na obličej nesahej!“.

Břevský rybník odevzdává svou otrávenou vodu rybníkům Kalý a Litovický. Kala je celý v lese, z větší části obklopen bažinami, přicházím k němu po naučné stezce, která vede po jeho hrázi. Smradlavé vody, kterou do něho přivádí přítok ze Břví, se zbavuje dvěma výpustmi – jedna je přeliv, docela impozantní kamenné dílo s hlubokým korytem, nad nímž je mostek, vody jím odtéká málo, ale je dimenzováno na vysokou vodu a v lese se vody posléze nasbírá docela hodně, druhá je nenápadné stavidlo, které vůbec nelze dohledat a odtok se počíná v lese na druhé straně hráze a na první pohled působí dosti strašidelně: vypadá jako nenadálá stojatá vodní hladina mezi stromy. Přes soutok obou odtoků vede pěšina, takže je vidět, jak je většina vody vzápětí čile odvedena někam do houští, zřejmě do Litovického rybníka, a podél hráze, po odvráceně straně cesty vede strouha se zbytky vody a mrtvými rybkami. Ta se pak za přelivem, který je u Litovického rybníka nesmírně dlouhý, spojuje s přepadající vodou a vzniklým náhonem se na pohled hnusná voda valí dolů k bývalému mlýnu.

Někde by tu ještě měl být mokřad Chobot, pokouším se ho najít. Mokřad je v podstatě totéž co rybník, pouze nemá žádný pořádný břeh a je zarostlý. Obcházím rybník Kala až k silnici z Hostivic do Sobína a pak zpátky lesem směrem k tušenému mokřadu, v lese potkávám paní na procházce (bez psa), směruje mě k vyhořelé hájovně, ovšem to člověk promptně zase vyjde z druhé strany podle lesnické chaty u rybníka Kala a na asfaltovou cestu k místu, kde se stékají oba odtoky z kalského rybníka. Mokřad je až za asfaltkou a je vidět jako plocha beze stromů přes rákosovou houšť z cesty po začátku hráze Litovického rybníka.

Na naučné stezce je u Litovického rybníka ptačí pozorovatelna, než se mi podařilo nahrát si z ní zvuky ptáků, musela jsem do Hostivic třikrát. Zjevně je to oblíbené místo schůzek milostných i kamarádských, vyšplhá se tam i pes.

Z logiky terénu je rybník vlastně napájen krátkým průzračným potůčkem, který přitéká od Litovické tvrze. Na soutoku s „hlavním“ potokem asi pospolu generovaly rozlehlou bažinu nebo mokřad, jehož pozůstatek se decentně připomíná vodní hladinou probleskující kolem pat stromů a několika strouhami z bývalých sádek, když obcházím rybník po litovickém břehu.

Pod hrází říkají místní potoku Mlýnský a nějakou dobu se podél něho nedá jít, jsou tam domy. Sejít k němu se dá až před novým mostem, který vede k areálu nově budované zástavby, a od fotbalového stadionu se pak už dá jít potoku na dohled. Mostů následuje ještě hodně, nejvíc (čtyři) na náměstí, podél jehož dolní strany míří potok z Hostivic ven. Od karlovarské silnice (zde ulice Čsl. armády) k němu spěchá Jenečský potok, činí to ale potají, neboť pod zemí. I soutok je obtížně dohledatelný, pokud o něm člověk neví, nespatři ho ani náhodou a magická síla soutoků je zde zakleta do betonu.

Litovický potok tu teče „...napřímeným a tvrdě technicky upraveným korytem...“, je nazelenalý a trochu smrdí. Za městem si ještě vybere svůj díl z čistírny odpadních vod a do nádrže Strnad přitéká jeho korytem hustá, kalná břečka, což se ukazuje být skvělým argumentem pro odpůrce jeho revitalizace, kterou už mnoho let prosazují osvícenější hostivičtí zastupitelé.

Populisté vodoteč označují za „...zapáchající stoku, která nemá co do činění s potokem...“, aniž by si byli ochotni připustit, že potok tu byl dávno před nimi a že tu zkrátka bude i nadále, takže se vyplatí udržovat s ním přátelské sousedské vztahy. Našim pravěkým předkům zahnívající voda z nedalekých bažin asi taky smrděla a ani o komáry neměli určitě nouzi, přesto se odtud nestěhovali, dokázali ve vodou nasáklém kraji žít tisíce let a předali nám ho v tak dobrém dobrém stavu, že se sem developeři jen hrnou. Revitalizaci bych Litovickému potoku moc přála, její součástí měl být původně i soutok Litovického a Jenečského potoka pod náměstím, tak držím palce všem, kdo o projekt bojují, a samozřejmě – hlavně potokům!