Mlýnský potok zvaný Ounětický

„...týž potok by měl slouti Kněžoveský neb svůj počátek v Kněžovci béře, chybně podle mlynářského způsobu Ounětickým jej nazývají. On je ale také Statenický a Duchomeřický atd. Kde se člověk zrodí, na svět přijde, tam se pokřtí a své jméno obdržuje, také strom, kde vyroste, od toho místa své jméno béře.“

Uvádí etnograf Čeněk Zíbrt před sto lety v časopise Český lid, jistě míně, že také potok od místa, jímž protéká, své jméno béře neb bráti by měl, ale u delších potoků je to svízel, v každé obci je to pro lidi „jejich“ potok a často ani nemají potřebu dát mu jméno, je to prostě Potok, jak mi řekl v Tuchoměřicích pan Petr Jirásek, který napsal a vlastním nákladem vydal knížku o mlýnech na Únětickém potoce, kterou jsem si od něho osobně dojela koupit.

Podél Potoka člověk natrefí přinejmenším na dva různé světy. Jejich rozhraní je někde mezi Štěrbovým a Kopanským mlýnem, v těch místech se také v lese, z hlavní cesty podél Potoka nezahlédnutelně sbíhá Kopaninský a Únětický potok. Jsou to vlastně dvě rovnocenné větve toku, který se jmenuje podle obce hluboko v údolí, o které na soutoku ještě nemá ani tušení a na které není ani pro obyvatele vsí tady „nahoře“ nic přitažlivého. Myslím krajinně energeticky, samozřejmě, nikoliv prakticky, protože například Únětický pivovar je tu v údolí jediný široko daleko a vyhlášený.

Soutok se dá vidět cestou od Přední Kopaniny do Statenic. Při setkání si jsou potoky rovny nejen v množství vody, ale i v její kvalitě, oba vyrážejí na svou pouť handicapovány letištěm, ale občané je následně rovněž nikterak nešetří. Podél Únětického potoka jsem šla už mnohokrát, i podél jeho tří hlavních přítoků, a párkrát jsem ho viděla i v dost hrozném stavu. Jednou mně to dokonce nedalo a alarmovala jsem starostu Suchdola, protože na děsuplné místo plné vysoké hnědé pěny jsem narazila na suchdolském katastru a proti proudu až k Trojanovu mlýnu se potok podobal spíše otevřené stoce než vodoteči v chráněném území. Teď je ale právě po oblevě, oba mají hodně vody, část kalů stihly už odplavit a spojují se v tok jen mírně zakalený, což je na příměstský potok skvělá zpráva.

Ahoj, já jsem Kopaninský, říká potok, který přitéká z lesa a svou nominální identitu získal z jediné obce, jíž protekl. Ten druhý neví, jak se představit: v prameni mu říkají Ouvalka, v Tuchoměřicích ho zapisují jako Mlýnský. Tys prostě Potok, napovídám mu, co mi řekl pan Jirásek.

Potok si tedy drží svou mlýnskou identitu – která dala vznik i názvu následující vsi, Statenice – a celé údolí z ní ostatně dodnes těží. Mlýnská stavení na Potoce z větší části pořád ještě stojí, nikde se samozřejmě už nemele, mlýny, bývalo jich tu osmnáct, jsou ovšem prestižní komoditou pro developery i soukromníky. Bydlení v údolí, kam nejde slunce a drží se tam mlhy, u vody, kde vzlíná vlhkost, špatně se tam dýchá a daří se tam plísním, je zřejmě nějaké sadomasochistické terno.

Za Tuchoměřicemi vede Potok loukou a pak na její druhé straně podél lesa. U Štěrbova mlýna jsem ještě loni mohla dojít k strašidelné hrázi suchého poldru, letos si cestu už zabrali současní majitelé (mohli, plocha o více než osmi tisících metrech nikomu nepatří), takže k Potoku se dá ze silničky přijít až u studánky Pod javorem před Statenicemi.

Ve Statenicích se potok stává Vencovským, protože směřuje do Vencova. Vencov na mapě není, je to staré jméno obce Černý Vůl. Údolí a svahy kolem Potoka měl totiž kdysi důkladně prochozeny a proježděny kníže Václav. Bráno od pramene: Kněževes uchovává paměť na sv. Václava v názvu (knížecí ves) a rovněž ve freskách, soše a zasvěcení kaplí v Kněževsi Velké i Malé (Kněžívce), taky místní restaurace je U sv. Václava. V tuchoměřickém kostele je oltář sv. Víta a sv. Václava. Ve Wencowě si údajně kníže Václav dopřával odpočinutí cestou z Levého Hradce na Budeč a i ten jeden konkrétní „černý vůl“ - údajně – byl honáky pokoutně, tedy načerno právě zde zkonzumovaný volek z Václavova tributu Jindřichu Ptáčníkovi. A do třetice kníže Václav dozajista údolí přejížděl v místech Trojanova mlýna, kudy vedla cesta z Hradčan na Levý Hradec. (A svýma nohama dosvědčuji, že se tam dá – i když už ne přímo po té pradávné cestě – takto dojít dodnes.)

Potok z Kněževse je péčí letiště veden betonovým korytem až ke Štěrbovu mlýnu, přes soutok s Kopaninským (o který je postaráno stejně betonově) je osvobozen, ale ve Statenicích už je opět polapen do vydlážděného koryta a pod „stativy“ se odevzdaně melou plastové lahve, kusy polystyrenu a jiné plovoucí smetí. Zadali by si majitelé přilehlých pozemků hodně, kdyby potok toho bordelu čas od času zbavili?

Statenice jsou z hlediska architektonického designu dosti nesrozumitelnou lokalitou, projekcí lifestylového pragocentrismu bez jištění historickými záchytnými body. Zřejmě to bývala nějaká strážní periferie, duchovně vztažená k Úněticím a podstatný pro ni byl tranzit přes potok v místě zvaném Wencow. Toto místo mi dnes připomíná budík po svépomocné opravě. Znáte to, porouchá se vám budík, zkusíte ho rozebrat a přijít na to, kde se stala chyba, načež už nikdy nedokážete dát všechna kolečka tam, co byla, i když jste si vše namalovali a roztřídili, vždycky nějaká přebývají a budík je na odpis. Tak to všechno naházíte do jeho útrob, přišroubujete dekl a je vymalováno.

Jak to vypadalo na inkriminovaném místě brodu či nějakého přechodu přes potok, se už nikdy nedozvíme. Hypoteticky taková zájezdní štace. Mlýn, hospoda, plac pro koně. Mlýn tam je, bývalý Vencovský, dnes patří do Statenic. Hospoda v něm není, je to privátní objekt, a moc bych za to nedala, že ten strom a křížek bývaly kdysi součástí veřejného prostoru, dnes jsou za plotem. Hospoda U černého vola, i s letopočtem, je výše při silnici, polohou motorest, duchem nevím, dovnitř jsem nevešla. Silnice – to hlavní, čemu se vše ostatní muselo přizpůsobit – utopila všechny domy a pozemky po obou stranách a z (dnešních) Statenic do (dnešního) Černého Vola se lze pěšky dostat jen strašidelným podchodem, jímž jsou vedeny všelijaké kabely a když prší nebo taje, je sem sváděna i voda.

Také by zde někde snad býval měl stát nejstarší doložený mlýn v Čechách, z něhož už nezůstal ani kámen. Pan Jirásek si myslí, a já mu dost věřím, že mlýn stál v rákosové loučce mezi Černým Volem a Úněticemi, na druhém břehu potoka naproti zahradnictví, a na mapce ve své knížce to místo označuje jako „údajnou neprokázanou archeologickou lokalitu“. Protože mám ambici projít podél Potoka pokud možno po obou březích, dávám na radu pána ze zahradnictví, pouštím se po cestičce po pravém břehu potoka a k rybníkům před Úněticemi přicházím po této loučce, kteroužto cestu nedoporučuji, leda v holinkách.

Nevím, jak potoku, který je ze Statenic a Černého Vola obohacen lecčím, čeho se do Únětic už nestihne zbavit, ale pěšímu nastává pěkná část cesty, aneb taky něco nezastavěné přírody. Rybníky se dají obejít po břehu, ale jsou tam i mostky, dá se tedy jít po cestě, dívat se na rybníky přes potok a neriskovat kluzký přepad z menšího rybníka, přes který, když je víc vody, se člověk musí přečvachtat. Původně jsem si myslela, že toto je už tzv. Horní rybník, ale „Liškův mlýn na horním rybníce“ je až dole u pivovaru, ovšem už bez rybníka, takže tyto dva jsou nějakou novodobou retenční kreací. Ten první – větší – má hladinu trvale nízko a pod odhalenými břehy jsou kameny potažené souvislým šedým povlakem. Ach jo.

Únětický pivovar je mou oblíbenou zastávkou, čímž – včetně návštěvy u pana Jiráska v Tuchoměřicích – odsouvám konec svého putování podél Únětického potoka až do tmy. Chvíli váhám, ale až ke Spálenému mlýnu cestu znám, a pak už to do Roztok nemůže být daleko. Za Dolním rybníkem se potoku, teď už oprávněně Únětickému, představuje menší potok přitékající od Kozích hřbetů. Já jsem Horoměřický, říká a větší potok si akorát pomyslí, jejda, neboť se čerstvě dusí splaškami z Únětic a zjišťuje, že od přítoku se mu žádného osvěžení nedostane. Vodní toky jsou ale velmi tolerantní a přijímají vše, co do nich vplyne, dělá tedy Potok vše, co je v jeho silách, aby se do jeho vody ještě někdy mohl vrátit život. Už není regulovaný – a nebude, vtéká do přírodní rezervace – rozlévá se po nivách, svobodně se klikatí a regeneruje.

A ty seš kterej, přijímá vlídně do náruče další potok, který k němu pílí průrvou kolem Spáleného mlýna a je na rozdíl od toho předchozího pěkně zachovalý. Já jsem Suchdolskej, říká potůček a já mu přeju, aby na něm tu kaskádu v lese, kterou se zase někdo kdesi chce ukázat jako iniciativní, nepostavili, protože na to, že je to pražský potok, je nebývale pěkný.

Mezitím se setmělo, potkávám běžce s rozsvícenou čelovkou a chvíli jdu s otevřeným nožem v kapse, protože od Spáleného mlýna se za mnou kdosi potácí. Jdu hodně rychle, dotyčný je – doufám – opilý, slyším, jak něco blábolí, u Maxmiliánky se ohlížím, a je klid. Potok vpravo je mohutný, ve tmě komunikuje svou živlovou identitou citelněji víc než za světla. V Roztokách je ale nakonec veden zahradami a spatřit ho lze až za Braunerovým mlýnem krátce před koncem jeho patnáctikilometrové pouti.

A ty seš kterej, povídá Vltava zčerstva, když do ní vplývá před roztockým zámkem, poněvadž sotva opustila Prahu, vrhá se do ní jeden potok za druhým – Šárecký z tohoto, Bohnický, Čimický a Drahanský z opačného břehu.

Já jsem Ounětickej. Ouvalka. Vencovskej. Statitvnice. Mlýnskej. Prostě Potok.