Putování II
Celý den pršelo. Byla jsem do deště dobře vybavena, boty pečlivě impregnované, pláštěnka-stan až na paty. Chodit českou krajinou po turistických trasách znamená chodit převážně lesy a lučinami. Neprochozené cesty jsou zarostlé trávou. Od Berouna proti proudu řeky jsou cesty neprochozené nebo prochozeny jen minimálně. Tráva je vysoká. A za deště mokrá.
Druhý den putování mi přinesl jedno z iniciačních poznání – poznání o bloudění.
Zabloudit je neuvěřitelně snadné. Ze začátku ani nevíte, že už vlastně bloudíte, že se, řečeno krásným českým výrazem, dostáváte na scestí. Stačí polevit v bdělosti nebo se nechat svést rutinou a hned přejdete značku s šipkou odklánějící trasu vpravo či vlevo nebo – v životě – propásnete okamžik, kdy jste měli zareagovat na podnět.
Chvíle prozření, když se konečně z bludného kruhu vymotáte, už tak snadná k unesení není. Že jste se vymotali, znamená, že jste zpátky na cestě. Buď v místě, z něhož jste zbloudili, nebo o nějaký kus dál, nebo taky – nedej Bože – o notný kus před tím osudným bludníkem.
A musíte se nějak rozhodnout. A vaše rozhodnutí by mělo být moudré, neboť jednu pitomost – zbloudění – máte právě za sebou. Zůstat stát nemůžete, nejste strom. Jste člověk a i když si tam třeba teď v dešti a depce sednete na batoh do mokré trávy, dříve či později budete muset vstát a jít. Někam jít. Buď se vydat dál po cestě, ze které jste sešli. Nebo se vrátit. Nebo jít někam jinam, ale zkrátka jít.
Pokud jste na své cestě o kus dál, je to ještě dobré. Pokud vás to zavedlo na místo, kde jste před nějakým časem už byli, je to o něco těžší. Tehdy to mělo smysl, zatímco teď jste tam jaksi opožděně, v jiném kontextu a nejspíš i s proměněnými prioritami. Ale nejhorší je, vyplivla-li vás bludná stezka daleko před místo, ze kterého jste zbloudili, takže budete muset znovu ujít úsek, který jste už zdolali (a vroucně se modlit, abyste na stejném místě jako minule zase neuhnuli ze značky, což se poměrně často stává a je na to dokonce jakási teorie).
A prší. A pláštěnka-stan se chová vskutku jako stan, tj. pokud se jí dotýkáte zevnitř, a nemůžete se jí nedotýkat, tak vlhne, impregnace bot má také své limity, procházíte-li mokrou trávou, která vám je místy po kolena, a když se na vás sápe voda od země i z nebes, vzdá to i bytelná látka kalhot.
Mým cílem byly toho dne Roztoky, mimo jiné proto, že místní hotýlek, kde jsem mínila přenocovat, inzeruje jako součást poskytovaných služeb i pivo z vlastního minipivovaru. Nedostala jsem se ani do Zdejciny, což je první obec za Berounem, neboť jsem se zacyklila na jakési školní naučné stezce, která mi pomohla odventilovat něco ze skrytých houštin přirozené člověčí agrese. „Krátká, ale fyzicky náročnější trasa,“ našla jsem si její charakteristiku na jednom webu po návratu z této části putování. A rovněž: „Trasa klesá v serpentinách zpět k potoku, přesně do míst, kde stezka začala.“
Přesně.
Takový neplánovaný okruh po školní naučné stezce v lijáku je dost dobrou prověrkou poutníkova odhodlání putovat a každý poutník by měl být za podobný test nadělený hned zkraje putování vděčný, anžto mu sdělí mnohé o něm samotném i o světě, v němž jest mu žíti. Tento článek samozřejmě nepíšu promoklá, kryjíc papírový zápisník cípem zrosené pláštěnky, nýbrž v suchu a teple svého domova, a tak se mi o poutníkově vděku dobře píše. Na té stezce mi ovšem nějaká vděčnost na mysl ani nepřišla. Tam to bylo spíše o tom, že toho mám tak akorát. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala. To nemůžu přežít ve zdraví. Mám to vůbec zapotřebí?
A nakonec, po téměř dvou hodinách stále pouhý kilometr od Berouna: Jedu domů!
Navíc jsem někde při té nedobrovolné exkurzi po školní naučné stezce ztratila karimatku.
Takže zpět do Berouna, vlastně jsem z něho skoro ani nevyšla. Úmysl dojít až k nádraží, dojet domů, usušit sebe, boty i oblečení a odpoledne nebo zítra, až přestane pršet, sem zase přijet a jít dál (nebo tuhle část trasy úplně vynechat a dojet až na Křivoklát) mne držel ještě na náměstí. Koupila jsem si novou karimatku, odjela autobusem do Žloukovic a následných 11 kilometrů v dešti, dešti, dešti (boty mi definitivně vyschly až po dalších čtyřech dnech) do Roztok bylo zkouškou mé pokory i mého zdraví a úsek z Berouna do Žloukovic zůstávám svatojakubské cestě ještě dlužna.
Alespoň však už dostalo jméno několik z oněch „jistot“, jejichž ztráty se většinou tak bojíme, že se na žádné putování raději ani nevydáme. Jednou z nich je domov. Místo, kde vím, že mohu být v teple a suchu a že tam mohu v klidu spočinout. Spousta lidí takové místo vůbec nemá. Já ho mám a to je požehnání a za to děkuju. Děkuju za to, že se mám kam vracet. Polský hudební skladatel Krzysztof Penderecki mi v jednom rozhovoru před nepříliš dlouhým časem řekl, že dřív ho zajímaly cesty, na které se vydával, zatímco teď ho už mnohem víc zajímají návraty. Myslím, že lidé se většinou nevydávají na pouť proto, aby zpřetrhali nitky s jistotou, kterou skýtá možnost návratu, a stali se věčnými poutníky (i když i o takových jsem slyšela, ale žádného takového osobně neznám).
Další z těch jistot je bankovní konto. Mimochodem, cestou od Berouna proti proudu řeky nikde nenarazíte na žádný bankomat a neberou ani karty. Civilizace tohoto druhu se hlásí až zase v Kralovicích. A třetí je veřejná doprava. To všechno jsou zadní vrátka, bez nichž se pokročilý poutník možná dokáže obejít, avšak poutník-začátečník si tuto svou schopnost teprve „osahává“. Učí se zacházet sám se sebou rozumně, lidsky a láskyplně a poznávat hranice svého osobního flagelantství i své sebelítosti.
Varnu mají v roztockém hotýlku pěknou, ale pivo nevaří. Prý není čas. Škoda.
Wanda Dobrovská
Od Třebnušky k Berounce
Lom Třebnuška je pro Zbirožský potok poslední tvrdý střet s civilizací. Zbirožák nabývá sebevědomí. Kromě Koželužky mu tu ve vlhčích časech přivádí další vodu drobné, spíše občasné vodoteče zleva i zprava.
Wanda Dobrovská
Křest Zbirohem
Dospěli jsme - já a potok - společně do Zbiroha. Tak co, potoku? Už konečně víš, kdo jsi a kam patříš?
Wanda Dobrovská
Potok mezi Kařezem a Zbirohem
Ne, procházku tudy určitě nenavrhuji, leda že byste nezačínali v Kařezu, nýbrž v přilehlé osadě Borek a šli po modré. Já ovšem jdu podél potoka a rovnou předesílám, že je to dost neinspirativní putování.
Wanda Dobrovská
Kařezské rybníky
Kařezské rybníky jsou přírodní památkou. Přírodní památkáři jsou možná rádi, že turisticky lokalitu nelze moc uchopit, protože ptactvo, které zde žije, má alespoň klid. Plocha rybníků je obrovská – bezmála 70 hektarů.
Wanda Dobrovská
Potok od Sirské hory
Sirské hory jsou tu dvě, vzdušnou čarou čtrnáct kilometrů od sebe. A vlastně ani ten potok není jen jeden. Mateřská Sirská hora posílá vody do všech světových stran. K jihovýchodu se rodí potok, jemuž dali lidé jméno Zbirožský.
Wanda Dobrovská
Úpoř
Úpoř je pěkná lokalita na konci světa. Nebývalo tomu tak vždycky. Po potoce se plavilo dříví, byly tu průmyslové provozy a nitro údolí bylo obděláváno. Dnes se tu zčásti chalupaří, zčásti hospodaří.
Wanda Dobrovská
Po potoce od Bušohradu k Broumům
Až k lesní studánce „U bídy“ se dá jít po cestě paralelně s potokem – akorát pozor, není to značená cesta a myslivec, který si kdesi v hloubi hvozdu trénuje mušku nebo vskutku něco loví, o vás nemusí vědět (stalo se mi na podzim).
Wanda Dobrovská
Míza neboli Oupořskej
Projít si Úpořský potok od pramene k jeho ústí do Berounky není jednoduché ani pro ty, kdo v některé z blízkých vsí bydlí. Ne že by protékal takovou divočinou, cest k němu a podél něho je dost, ale náročná je logistika.
Wanda Dobrovská
Habrový potok - finále
Hustá zástavba, zámek, oppidum, bývalá hvězdárna, sklárna, výletní restaurace Tomáše Hanáka, to je Nižbor. Potok? Ach, jistě, ten tu taky někde teče.
Wanda Dobrovská
Byly habry, byly
"Ale, ale, copak to tu máme?“ diví se Habrový potok, když se mu v údolí za chatovou osadou kolem bývalé novojáchymovské hájovny začíná hromadit voda.
Wanda Dobrovská
Habry, habry, habry... Habrový potok
Napoprvé vezme návštěvník Křivoklátska Habrový potok na vědomí nejspíš jako element vymezující oppidum nad Stradonicemi. Potok má ale v těch místech za sebou už dvanáct kilometrů - a na nich miliony let - dlouhý příběh.
Wanda Dobrovská
Šárecký potok
Oddělen od Litoveckého, nemá Šárecký potok pramen. Začíná za výpustí vodní nádrže Džbán a rovnou vtéká do přírodní rezervace Divoká Šárka.
Wanda Dobrovská
Studánka utajená
Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.
Wanda Dobrovská
Potok Scharka
Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...
Wanda Dobrovská
Na tom bělohorským mostku
Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!
Wanda Dobrovská
Na břevských blatech
Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.
Wanda Dobrovská
Potok ne ledajaký
Podél Litovicko-Šáreckého potoka jsem vyrazila před dvěma lety s úmyslem projít ho i se všemi jeho přítoky. Teď jsem asi v jeho polovině, v důležitém místě, kde se z Litovického stává Šárecký. Čas podat zprávu z cesty.
Wanda Dobrovská
Jakobikirche u Fuchsbergu
Kostely a kostelíky zasvěcené sv. Jakubovi jsou na svatojakubské cestě pro poutníka něčím na způsob zadostiučinění. V Čechách mi to moc nefungovalo, všechny svatojakubské kostely, kolem nichž jsem procházela (Zbraslav, Beroun, Ledce, Kladruby), byly zrovna v čase, kdy jsem se tam zdržovala, zavřené. Sekundárně to zafungovalo jen v Praze, to jsem ovšem byla na zahajovacím koncertě letního varhanního festivalu a na následném setkání hostů v refektáři jsem se o tom, že se za pár dní chystám vyrazit na další část pouti, zmínila před bratrem Oldřichem a on mi dal požehnání na cestu.
Wanda Dobrovská
Z Přimdy do Přimdy
Takhle mělo totiž původně vypadat moje letošní putování: mínila jsem dojít podél řeky Pfreimd, která pramení na českém území jako Kateřinský potok, až do města Pfreimd, kde se stejnojmenná řeka vlévá do Náby. Česká Přimda je sice německy Pfraumberg, ale je to pořád Přimda, stejně jako Pfreimd, a tak by to byla cesta z Přimdy do Přimdy.
Wanda Dobrovská
Po Norimberské cestě
Touha jít cestou, kudy chodili naši předkové, mě tentokrát, přinejmenším na čas, úplně odvedla od mezinárodní I24, která posílá poutníka z Kladrub přes Sedmihoří do Hostouně a dál na Bělou nad Radbuzou.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 36
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 564x