Potok mezi Kařezem a Zbirohem

Ne, procházku tudy určitě nenavrhuji, leda že byste nezačínali v Kařezu, nýbrž v přilehlé osadě Borek a šli po modré. Já ovšem jdu podél potoka a rovnou předesílám, že je to dost neinspirativní putování.

Potok, který vytéká z Dolejšího Kařezského rybníka, si na své dětství moc nepamatuje. Nepamatuje si ani na svůj mateřský vrch, Sirskou horu. Cože? (Diví se potok.) Potoky mohou počínat také ještě někde jinde než v rybníce? To jsou mi věci!

Z rybníka do Kařezu každopádně míří už sebevědomá vodoteč, kterou o její vodu nic a nikdo nepřipraví, ba sem tam jí sama dodá tolik, že osadníkům na kraji obce zaplavuje zahrady. Sděluje mi to pán, jemuž šlapu po čerstvě posečeném trávníku ve snaze dostat se co nejblíž k místu, kudy potok vtéká do Kařezu. V minulých dnech dost pršelo a potok má v nedávno vyčištěném, bahna z rybníků zbaveném korytu spoustu vody. V obci je tvrdě regulován, ale přestože protéká skrz ni, je to trasa jen krátká, přerušená bazénou (U splavu), z níž náhon napájí hasičskou nádrž (rybník Hejtmánek), kolem které je pěkná parková úprava.

Dříve zde obec končila, potok tu podtekl silničku ze Zaječova (případně od Kařízku) k Bukovu a pokračoval nivou obloukem pod císařskou silnici a k Malému Újezdu. Dnes je v Kařezu zástavba i na druhé straně silničky a za čerpací stanicí na staré Plzeňské je rybník Hlinovka. S potokem nesouvisí, patrně je to pozůstatek po bývalé cihelně (v Kařezu se do roku 1974 těžily cihlářské jíly).

Dojem, jímž obec pocestného obestře, bych nazvala mdlým. Buď Kařez nemá žádnou kloudnou historii nebo tu docházelo hlava nehlava k jejímu přepisování. Přídomek pánů de Karzez – v 13. a 14. století – se údajně vztahoval ke Kařízku, kde stávala tvrz, a prvorepublikové přesahy místního života – například letní tábory v „letohrádku“ – převálcovaly nové socialistické pořádky (v bývalé vile Milada s přilehlým parkem, kam jezdívala na prázdniny církevní mládež, se v 50. letech usídlil místní národní výbor, dnes je to soukromé obydlí). Osobně jsem Kařez dosud znala jen jako průjezdnou vesnici. Dívám se za potokem, jak se po mnohakilometrové odbočce, na niž se nechal odvést kopcem Lom, vrací do míst, kam směřují ostatní potůčky od Sirské hory, a říkám si, copak si asi teď myslí? S výjimkou zrození v Panském lese – a ani tam se mu nedostává plné pozornosti, jakou jsou novorozenci obvykle zahrnováni, protože je vlastně od samého počátku „tím druhým“ – ho dosud nepotkalo nic moc radostného. Ztráta vědomí v Hořejším Kařezském rybníku ho naštěstí ušetřila vzpomínek na tápání po vodě, regulace koryta a střety s civilizací na horním toku, ale sotva si v Kařezu stihl uvědomit, že je potokem, čeká ho ČOV. Zprava ho zdraví Kařízská hora, ale on na les na jejím svahu hledí s nedůvěrou.

Oprávněně: všechna ta křížení s civilizací musí podstoupit znovu, nyní v opačném gardu. V napřímeném korytu je delegován pod starou Plzeňskou, pod železniční trať a pod dálnici, za níž se potkává s potůčkem od Cekova. „Stálo ti to za to?“ ptá se ho chaboučká, patrně umělá, rozhodně však napřímená vodoteč, sestřička všech dalších, které v závislosti na počasí stékají – stejně jako Zbirožák – ze svahů pod Sirskou horou, ale na rozdíl od nich není zaústěna do Cekovského rybníka.

Místo odpovědi ji potok přijímá do náruče a provádí ji – má-li potůček zrovna vodu – ještě jedním propustkem, tentokrát pod silnicí na Zbiroh, načež se společně propadají do další mdloby, kterou jim servíruje Dvorský a po něm hned Čápský rybník.

Od staré Plzeňské v Kařezu se dá podél potoka jít, obec opouští stejně vodohojný, jako když do ní vtékal, je čiperný, avšak kalný. Luční cesta se napojuje na asfaltový chodníček s turistickou žlutou, zřejmě pozůstatek cesty k nádraží Zbiroh, kam museli kařežští chodit na vlak, než jim zřídili zastávku přímo v obci. Stalo se v roce 2012, chodníček ještě lemují lampy veřejného osvětlení s vymlácenými skly a patrně dávno odpojené. Pod zánovním železničním viaduktem je potok veden korytem dimenzovaným na vysokou vodu, pak se ale od chodníčku odpojuje do zarostlé louky a pod dálnici ho pocestný sledovat nemůže, takže nemohu dosvědčit ani tu jeho komunikaci s potůčkem od Siré.

Dálnici podcházím po silnici z Kařezu do Zbiroha a hned za dálničním mostem se s potokem potkávám. Přidružit se k němu nemůžu, pokračuje neprostupně zarostlým terénem k Dvorskému rybníku, k němuž to má pár desítek, maximálně sto metrů.

Na staré mapě k němu pílí jako potok Lhotský. Není to asi omyl dávného kartografa, zájmové území Lhoty pod Radčem (dříve Radčí) sahalo patrně až ke Kařezu. Na téže mapě je přídomek „Lhotský“ uveden ještě i v západním cípu Dolejšího Kařezského rybníka a znovu také v louce pod jeho hrází. Podle mě to pěkně vypovídá o dřívějších sídelních prioritách. V Kařezu nebylo nic než statek, ovčín a kousek dál, u císařské silnice, cihelna. Nebyl tu ani kostel (ten si postavili společně věřící z Kařezu, Kařízku a Cekova až ve 40. letech minulého století). Lidé mohli potok v pohodě vztahovat ke Lhotě až pod Zbiroh, za Čápským rybníkem se nicméně mění na Místní a ze Zbiroha do Přísednice teče (pořád na té staré mapě) jako „Mlejnský“.

O rybnících Dvorském a Čápském může potok alespoň konečně říci, že jsou „jeho“. Obcházím je nejdřív po silnici. Je z ní vidět vrch Bukov a kdyby na poli po mé levici nebyla vzrostlá kukuřice, bylo by možno dohlédnout ke kopci, který je – podle mě – Sirskou horou. Je to (je-li to ona) docela dojemné: jakoby ten mateřský kopec z dáli sledoval, jak si jeho děti, na jejichž věno se mu nedostává dost prostředků, ve světě vedou. Jakýsi poslední pohled, v němž je pochybnost, naděje a víra. A feedback Zbirožského potoka: „Je to v pohodě, Sirská horo, spojili jsme se všichni dohromady a podívej, jaký krásný potok se z nás složil!“

Patnáctihektarový Dvorský rybník je chovný. Z přístupové cesty vidím na jeho břehu cosi, co vypadá jako obrovský suchý betonový – že by dok? Spíš něco pro zemědělské využití – ale co? Oficiálně „zbořeniště“. Pocit, že je to tu znamenané chamtivostí, která dusí lásku, pragmatismem sem tam hraničícím s bezohledností nebo ignorancí, mě provází od chvíle, kdy jsem vyrazila hledat počátky Zbirožského potoka z Mýta, a ne a ne mě opustit.

Míjím pozůstatky tvrziště Újezdec, nespatřitelného, neboť je za vraty, a ze silnice odbočuji na hráz Čápského rybníka, z něhož je potok veden rovnou do navazujících sádek. Poměrně dost vody z něho ale odtéká i bočním přelivem a potok má teď – v podstatě poprvé na své trase, nepočítám-li malé úseky před a za Kařezem – necelé tři kilometry nejen na rekonvalescenci, ale vlastně i na nalezení identity. Před mokřinkou (V Brcích) mu přibývá voda ze sádek, lze ho sledovat zpovzdálí z cesty, která vede po bytelném náspu nerealizované Strousbergovy železnice neboli – jak říkají místní – „po šrece“.

Je značena turistickou modrou, na kterou je možné přejít ještě před dálnicí v osadě Borek, a obejít rybníky z této strany, což je určitě cesta o něco hezčí. Borek je lokalita, která prošla slávou i pádem – pozůstatkem té slávy je bývalý hotel Borek, od něhož kousek dál stojí budova bývalého nádraží Zbiroh. Ta nyní chátrá a čeká na nové využití.

Trasa po pravém břehu rybníků prochází Pětidomím – další lokalitou s rázně přepsanou totožností, dnes je to chatová osada. Jdu se podívat na hráz Dvorského rybníka, která je zároveň dělící šíjí mezi oběma rybníky. Na čápské straně výpusti Dvorského slyším divný zvuk. Nenadálé úkazy na vodě mě vždycky trochu vyděsí. Je to gejzír! Tedy gejzírek, ale chová se jako gejzíry na Islandu – v pravidelných intervalech se hladina nejdřív načeří, pak nabublá a nakonec vyrazí asi půlmetrový sloupec vody.

Za sádkami je na potoce první z mnoha bývalých mlýnů. Je to ta vysoká šedá patrová budova, mlelo se v něm – doloženě – už v roce 1526. V 19. století v něm často pobýval básník J. V. Sládek. Nad mlýnem si dokonce zakoupil pozemek (vilka čp. 224). Provoz mlýna byl ukončen až v roce 1950, dnes sice někomu patří, ale je neobydlen.

Potok teď provádí široký obchvat kolem vrchu, na němž stojí zbirožský zámek. Zprava do něho už míří drobné přítoky, znamení, že ho okolní kopce berou na vědomí.