Habrový potok - finále

Hustá zástavba, zámek, oppidum, bývalá hvězdárna, sklárna, výletní restaurace Tomáše Hanáka, to je Nižbor. Potok? Ach, jistě, ten tu taky někde teče.

Pod strmým svahem vrchu Hradiště nad Stradonicemi vstupuje Habrový potok do posledního dějství svého příběhu. Předehrou k němu je soustava mělkých nádrží, zdráhám se nazvat je rybníky, ostatně ve snaze získat o nich více informací jsem zjistila, že jsou vedeny jako „trvalý travní porost“, třeba je to nějaká protipovodňová prevence. Když jsem tudy v létě procházela, měl to tu masivně opanované jakýsi filmový štáb (TV seriál Chataři), takže to tu vypadalo jako na nějaké mega technoparty. Tentokrát je tu naprostý klid.

Po filmařích tu zůstaly kulisy trampské osady a s nimi neskutečně romantická atmosféra. Vlastně se sem nesmí, majitelé původních chat mají přístupové cesty osazeny zákazovými cedulemi, ale není tu nikdo, kdo by mě zahnal. Laguny jsou zamrzlé.

Údolí se tu potoku zužuje, pocestný si to na cestě kolem obrovského oploceného areálu, jehož součástí je poslední ze soustavy nádrží a posléze fotbalové hřiště, sotva uvědomí. Právě proto se asi leckomu stane, že mine značenou odbočku na příkrou pěšinu lesem, kolem skomírající studánky, k jedné ze čtyř hypotetických bran oppida. V místě hřiště býval další rybník, zlikvidovala ho – stejně jako níže položený Pivovarský – povodeň v roce 1872 a k jeho obnově už nedošlo. Potok si tu před miliony let dost mákl, skály se tyčí nad jeho levým břehem za tribunou na hřišti a zprava, tam, co je odpočívadlo U Polverku, spadají až k cestě. Možná tu míval i vodopád nebo alespoň kaskády.

Turistické značení zde odvádí pocestného od potoka a k Berounce dojdete připraveni o jeho společnost, takže nebydlíte-li v Nižboru, vytratí se vám potok z povědomí – nebo, pokud jdete z opačné strany, vám do něj ani nestihne vstoupit.

Můžete však nepřejít mostek a pokračovat pod prudkým svahem po pravém břehu potoka, je tam pěšina a po ní máte možnost putování podél Habrového potoka stylově uzavřít. Potok tu teče usměrněným, zpevněným, v posledním úseku už tvrdě regulovaným korytem, domy k němu přiléhají z obou stran, ale pořád má na to, aby vám pod bývalou hvězdárnou odvyprávěl drama zápasu se skalami před svým ústím do velké řeky.

Povídání o Habrovém potoce jsem začala konstatováním, že navázat s ním kontakt není úplně snadné. Je k tomu zapotřebí několika klíčů a je to tak v pořádku, protože to je jeden ze tří nejvýznamnějších potoků Berounčiny pravobřežní oblasti Křivoklátska. První klíč je geologický a umožňuje komunikační vhled do vytrvalých snah potoka přizpůsobit svou velkoryse regulovanou identitu přírodním podmínkám, které se mu po ústupu industrializace kraje navrátily. Do první poloviny 20. století byly určujícím faktorem civilizace zdejšího kraje „rudné kopce“. Řekne-li Pražák jinému Pražákovi, včera jsem byl na výletě na Krušné hoře, většinou se mu dostane reakce: „Až tak daleko?“ Musí pak vysvětlovat: ne v Krušných horách, na Krušné hoře.

Očekávatelná reakce: ???

Krušnou horu znají berounští a pak samozřejmě ti, kdo mají co do činění s blízkými obcemi, jako jsou Hudlice, Svatá, Otročiněves nebo Nový Jáchymov, ten leží přímo na jejím svahu a je nejmladším místním dokladem krajinné podmíněnosti lidského sídla. Založil ho Jáchym Egon Fürstenberg na začátku 19. století jako výrobní, správní a rezidenční centrum pro všechny, kdo měli jakoukoliv účast na těžbě a zpracování zdejší železné rudy.

Krušná hora se dá krásně obejít, je tam naučná stezka a na vrcholu (od roku 2015) rozhledna zvaná Máminka. S cestou zvanou Tátovka a vrchem Děd nad Berounem je to pěkná část rodiny a nic bych za to nedala, že nějaká ta Bába nebo Babka se tu taky někde najde, akorát že to tady až tak neznám, tak o tom nevím.

Druhý klíč s tím prvním souvisí a je historický. Rudné kopce lákaly k osídlení kraje už v pravěku. Vrch Velíz – k němuž má potok blízko svým prameništěm – je momentálně konsensuálně chápán jako posvátná hora předkřesťanských Slovanů, méně se ví, že i on je – stejně jako nedaleká Krušná hora – poddolován, protože v jeho nitru se nalézá železná ruda a pravěcí osadníci, kteří zdejší rudu zpracovávali, o tom jistě věděli.

Ostatně slovanský Veles, jemuž je připisována správa řady rozličných portfolií, byl především vládcem podsvětí a to může v materiální sféře docela dobře znamenat podzemí. V mýtickém kontextu mělo podsvětí údajně podobu louky, kde se pasou duše lidí. Velíz je jedinečně umístěný kopec v okolní krajině a řečené louky ho obklopují ze všech stran, možná si to tam při zalesňování ohlídal sám Veles. Každopádně mohl být Velíz pro svou pěknou – na rozdíl od většiny ostatních vrchů – rozpoznatelnost dobrým orientačním bodem a možná i check pointem, k němuž se dalo přehledně trefit na kmenové porady. Archeologové zde nalezli pozůstatky pravěké zástavby, možná hradiště (pod vrcholem je pramen), možná obětiště (se svatyní). Jako obydlí nebo útočiště sloužila i jeskyně, spíše asi jakýsi skalní převis, který se v polovině 19. století zřítil a jako „Kochanova jeskyně“ figuruje v přečetných vyprávěních (kde přesně to bylo, se neví, vypravěči lokaci fabulují k Bílé skále, poblíž níž je v lese studánka).

A na posledních kilometrech obtéká potok to světoznámé oppidum. Ze Stradonic vás nahoru dovede naučná stezka, která patrně kopíruje dávnou hlavní přístupovou cestu na hradiště, ale z oppida se dá jít také hluboko do „vnitrozemí“ směrem, který diktuje Habrový potok v údolí pod vámi plus všechny jeho drobné přítoky v podobě strží. Musíte jít nad nimi, v určitém úseku po dnešní silničce do Hudlic, na níž lze – jdete-li pěšky – detekovat silnou paměť na energetické proudění. Lze si představit cestu ze stradonického hradiště nad tokem Habrového potoka až k Velízi a dál do Broum, kde je – mimochodem – rovněž doloženo osídlení z doby laténské, a odtud ještě dál, údolím Úpořského potoka k šikovně situované ostrožně, na níž stával hrad Týřov.

Když tu dávní prospektoři natrefili na rudné zdroje, ukázal jim potok, kde se mají usadit: pod Hudlickým vrchem, tam, co je Otročiněves. Obec je vidět z oppida, jinak je v terénu dokonale zamaskovaná, ideální lokace, aby se, když to ještě byla konkurenční výhoda, dalo tajemství tavby dobře střežit přímo na místě těžby (z dob oppida jsou pak už doloženy dílny na hradišti).

Třetím klíčem je klíč geografický nebo geomorfologický a neváhala bych nazvat ho spirituálním, protože se vám zhmotní v ruce jen vaší fyzickou přítomností v blízkosti potoka. Jdete podél něho a o kolonizaci potoka a jeho okolí nic nevíte. Pramenná lokace. Rybník. Jakési přímé koryto v lukách. Přístupné. Soutok potůčků. Zalesněné svahy. Rybník. Mokřad. Rybník a do něho přítok. Strž. A tak dále. Vnímáte potok, jako ho vnímali ti, kdo se s ním odedávna potkávali a iniciovali s ním nějakou formu soužití. V blízkosti pramene se usadili, třeba jen na chvíli. Když to mělo být na déle, potok přehradili, aby vodu zadrželi. V nepřehledném terénu si nechali od potoka ukázat cestu. V písečných nánosech našli zrnka zlata. Splavovali po potoce dřevo. Na příhodném místě u něho postavili pilu (mlýn, brusírnu). Sváděli ho do náhonů, překládali a regulovali mu koryto.

Na cestě podél Habrového potoka prochází poutník několika světy. Nejdřív přehlednou výšinou s dalekým rozhledem, zemědělsky zkultivovanou náhorní planinou, jakou by od Křivoklátska – pověstného zalesněnými kopci a stržemi – málokdo čekal. Zde počíná Karlovský potok, jehož prameništěm je svah hřebene Předních Hrobců. Potok má koryto hned zpočátku upravené, protože kolem osady Karlov jsou obdělávaná pole a louky a potok je tu sice vítán, ale žádá se od něho, aby spolupracoval a svým dílem přispíval – dodávkou vody i jejím řízeným odváděním.

Karlov je překrásná lokace. Má unikátní atmosféru jakoby zastavující nebo zpomalující čas, což se neprojevuje vybydleností, nýbrž jakýmsi na pohled tradičně ukotveným modem vivendi – docela si lze představit, že podobně se tu vegetilo i před sto či dvěma sty lety. Soužití lidí s lehce přizpůsobenou přírodou – upravenou pro obhospodařování, ale nedrancovanou. Sotva to jde, je na potoce první rybník s krásně čistou vodou. Druhý rybník, Lihovarský, je za betonovou ohradou momentálně dosti nehleděného areálu. Potok chvíli všelijak otálí v tom přívětivém vrchovišti, načež si to namíří ke Krušné hoře, jejíž hřeben je odtud shora pěkně vidět (Velíz je za lesem), a na hranici lesa přijímá přítoky zprava i zleva. Zleva dokonce hned dva docela vodnaté, ten druhý k němu spěje od Leontýnského zámečku.

Na místě zámečku stávala kdysi hájovna v oboře, později – za Fürstenbergů – rozšířená v lesní hospodářský dvůr, v roce 1820 přeměněný na lovecký zámeček. Součástí lokace byl i rybníček. Když je dost vody, mají ji i rybníčky v okolí zámečku – jeden v lese nad zámečkem a druhý u cesty přímo v areálu zámku, Leontýnský potok ale sbírá síly na cestu po povrchu až pod zámečkem a v jednom ze zelených „hnízd“, z nichž mu přichází vody, je další rybníček, tento už funkční, tedy s vodou. Níže po proudu je ještě jeden, oba spojuje cestička. Potok tu teče více méně po rovině, zleva nabírá drobné posily, pohoda.

Soutok potoků od Karlova a od Leontýna vyznačuje přechod do dalšího světa. Planinu střídají kopce, lidé je osadili lesem. V rámci tohoto světa je potoku na několik kilometrů vnucena podivná identita manifestovaná třemi novojáchymovskými rybníky. Navázat s ní kontakt znamená nechat se zasvětit do průmyslové minulosti kraje – pak si třeba nenecháte ujít pěkně zrestaurovaný portál dědičné štoly František, který můžete spatřit přes potok tam, co jsou před Otročiněvsí vodojemy. Následuje klasický vesnický svět Otročiněvsi. Areál bývalého mlýna je na cestě obcí podél potoka dodnes dominantní. Před splynutím s Berunkou nabídne Habrový potok ještě pastorální svět v údolní nivě a nakonec hustě osídlenou rokli, kde se manifestuje vše, čím žije současný, neustále aktualizovaný svět 21. století.

To vše se odehrává na nějakých dvanácti kilometrech a dá se to zvládnout – buď od Varty nebo od Karlova – za půl dne.