Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.
Je to pěkný potůček s krásným údolíčkem, teče lesem a obklopen loukami s háji jako stvořenými pro pohanské rituály. Proklestil si cestu místy, kam směřují podzemní vody z oblasti náhorní planiny Dlouhá míle, a jeho údolíčko je na vodu nesmírně bohaté. I teď, v těch vedrech. V prameništi bylo dokonce svého času (v 70. letech) vyhloubeno mnoho šachet na jímání vody a údajně se odtud zásoboval vodojem pro sídliště Na Dědině. Stavení na pramenné loučce je domek bývalé čerpací stanice. Domek je zamčený a pomalovaný sprejery a za zamřížovanými okny jsou cedule informující, že to tam patří Junáku (a sprejerům), že děkují, že se chodíme dívat na Zlodějku, a ať si své odpadky odnášíme s sebou.
Vody do údolíčka směřuje tolik, že potůček na jeho krátké trase ke koupališti v Divoké Šárce lemují tři studánky.
První je – jak řečeno – kdesi na jeho horním toku. Pramen potoka je nedohledatelný, protože přímo nad prameništěm je velká mimoúrovňová křižovatka s vlastní DUN, z níž je voda odváděna do umělého, přírodně upraveného koryta počínajícího kamennou zídkou a trubkou hned pod paralelní cestou pro pěší. Která z těch šachet je původní studánka, se mi nepodařilo zjistit. Měla by z ní vést trubka do potoka, jednu takovou trubku jsem našla, ale až dosti daleko po proudu a žádná voda z ní nevytékala. Navíc teď v létě je všechno hustě zarostlé a na každém kroku člověk vyplaší hejna muchniček, což fakticky není o co stát.
Kvůli studánkám jsem šla kolem potoka třikrát. Poprvé to vlastně bylo kvůli potoku, ale protože ze tří studánek jsem našla jen číslo tři – studánku Šárka – rozhodla jsem vrátit se a studánky dohledat. Zejména studánku číslo dvě – Šáreckou Habrovku – o které se na studánkových webech píše, že je jednou z nejkrásnějších pražských studánek, a fotky to potvrzují.
Studánky jsem nenašla ani napodruhé. U čísla jedna – Zlodějky – to snad chápu, je to tu taková houšť, že je lepší vydat se hledat, až traviny uvadnou a stromům opadá listí.
Ale u čísla dvě to absolutně nechápu. Když jsem šla kolem poprvé, v teoretických místech studánky jsem se ptala kolemjdoucího páru, jestli nevědí, kde je. Vůbec nevěděli, že tam nějaká je. Přitom na fotce to je krásně upravená studánka s dřevěným domečkem se stříškou a vede k ní údajně haťový chodníček, dokonce s novým zábradlím. Něco takového přece nelze přehlédnout!
Takže se vydávám hledat potřetí, tentokrát už i vybavena množstvím rad od kolegů a kolegyň z práce, protože najít studánku se pomalu pro mě stává obsesí. Jeden radí jít s GPSkou. Nemám. Další radí jít s buzolou. Jiný říká, že buzola mi tam v louce nebude nic platná. (Pozitivní efekt těchto konzultací je zjištění, že můj kompas, který stále nosím s sebou, je zároveň i buzolou.) Další rada – jít prostě potokem – mě napadla taky, ale nechtělo se mi. Potůček má koryto dost hluboké a – jak jinak – hustě zarostlé.
Schyluje se k dešti. Jdu znovu teď už známou cestou kolem kamenného koryta, nalézám tu trubku pod vodárenským domečkem, kotvím v místech, kde by měla být studánka číslo dvě. Mám to namalované podle mapy i se stromy a keři. Podle obrázku už u studánky musím být, ale i kdybych se rozkrájela, žádná tu není. Navíc podle mapy by měla být na levém břehu, kde je i cesta, po které jdu, a měla by být těsně pod strmým svahem. Tady ale není ani žádný strmý svah, leda by to byl břeh toho hlubokého koryta.
Nedá se nic dělat, musím do potoka.
Vstup z loučky k potoku střeží hradba z kopřiv vyšších, než jsem já. Go on! Za hradbou je lesní břeh, zdá se být průchozí. Nevítá mě to tu nikterak přívětivě, jeden strom mě bolestivě šlehl větví do tváře. Když teď půjdu po břehu proti proudu, musím na studánku natrefit. Protější břeh se zdá trochu širší, kromě toho bych z něho lépe viděla na ten, na němž stojím a kde by měla být studánka.
Jenže potok je tu dost široký. Ne moc, přeskočit by se dal, ale já mám už dva roky bolavé koleno a neběhám ani neskáču, a překročit to nepůjde. Nevadí, házím doprostřed koryta březové poleno, které se tu válí, s mezikrokem se už na druhou stranu dostanu.
Dopadlo to, jak se dalo čekat: poleno na dně nedrží pevně a já se smekám do potoka. Čvachtám v mokrých sandálech po pravém břehu proti proudu – a vidím studánku!!!!
Na mapě to je zakresleno špatně, studánka je na pravém břehu a opravdu se nad ní zvedá strmý svah.
Je ještě krásnější než na fotkách na netu. Konečně si zouvám rozmočené sandály a vstupuji do potůčku, který od ní vytéká, abych si ji vyfotila zepředu, ale studánka se nedá. Pořizuji tedy fotky ze stejného úhlu jako jsou ty na netu.
Je konec července, přes měsíc sucho a většinou vedra, ale studánka je tím zjevně zcela nedotčena, malý potůček, který se po pár metrech vlévá do potoka Zlodějka, sytí spoustou krásné čisté vody.
Loučím se s ní s poznáním, že krásná studánka, stejně jako krásná žena nebo cokoliv krásného, se nemůže dát lacino. Abyste ji poznali, musíte přinést oběť nebo splnit úkol. Jen si připomeňme, co všechno musí podstoupit princové, aby získali princeznu. Někteří na takové misi i zemřou (princezna je přece jen víc než studánka).
Sandály mám rozmočené, jdu tedy bosa až k autobusu a že to všechno nebylo jen tak, mi sděluje země i nebesa: cestou jsem rozšlápla plže, což je jedna z nejhorších věcí, které se mi mohou stát, a konečně se rozpršelo.
