Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...
Každá pražská čtvrť bývala dříve vsí a má svůj příběh. Ruzyně, Liboc, Vokovice. A já musím pokaždé odolávat pnutí mezi touhou prolézt si tu lokalitu, poznat ji, dozvědět se toho o ní co nejvíc, a prvotní motivací jít podél potoka. Zaháčkovat se v historických peripetiích místa, mnohdy nesmírně zajímavých, pokusit se splynout alespoň na chvíli se spiritem loci, seznámit se s místním pamětníkem, nebo se připodobnit identitě potoka. Doznávám, že druhá možnost mi je bližší, jsoucno potoka v sobě obsahuje trvalou přítomnost v každém místě, jímž protéká, a přitom neustálý pohyb, a to se mému životu podobá víc než pouto kotvy nebo kořenů. Už takhle mi cesta podél Litovického potoka trvá dva roky! K libockému kostelu ale přece vystupuji, čistě jen proto, abych se alespoň na chvilku zastavila na místě, které mi kyne už od hráze nádrže Jiviny. Liboc je necitlivě zastavěna, pohledová panoramata zahrazena. Jedním průhledem od kostela je vidět kus rybníka a za ním mohutný železniční násep s podchodem, v pozadí petřinský ostroh a vokovické paneláky.
K potoku se vracím, jak jen to jde, neboli jakmile mi to dovolí ploty areálů přilepených na potok hned za mostem přes Libockou ulici. Za nimi má potok trochu prostoru k rozlévání, je tam mechem zarostlá a odpadky vyfutrovaná loučka. Na fotce, kterou jsem pořídila z mostku, vidím, že se kameny v pravém břehu dole trochu uvolňují, ale jinak bude teď potok na hodně, hodně dlouho odkázán do bytelného, hlubokého, napřímeného koryta, z něhož mu není pomoci, protože v těchto místech lidem vždycky spíš vadil, než aby se s ním chtěli o cokoliv dělit, a tak se jen starali (a starají), aby se nerozléval a dával o sobě vědět pokud možno co nejméně.
Zdá se dost čistý, inu, šla jsem tudy koncem ledna. Na keři nad vodou vyrážely kočičky. K rybníku vede betonová cesta, potok teče pod ní. Obcházím rybník zprava, protože chci vidět přítok (nic moc, prostě betonová roura) a také „odběrný objekt“ hradního vodovodu. Pátrám i po studánce Veleslavínce, která by měla být někde nad rybníkem, ale nalézám jen jakousi zánovní skruž, z níž na povrch nic nevyvěrá, zato sem někdo nasypal metrák shnilých jablek, aby mu to nesmrdělo na kompostu. Je kolem nuly, možná i mrzne, rybník je očividně oblíbeným cílem procházek, je tu spousta rodičů s kočárky a dětmi a ještě víc pejskařů, na hrázi si dokonce rozkládá dva pruty otužilý rybář.
Potok má svůj vlastní propustek v tělese železničního náspu a vedle je ještě jeden podchod. Tudy vedla původní pěší cesta, teď je zahrazen plotem a harampádím zahrádkáře z osady, která začíná na opačné straně náspu. (Současná cesta vede podchodem, který byl původně určen pro hradní vodovod.)
Tuším předem, že s potokem se budu muset na nějaký čas rozloučit, posledním veřejným prostorem, z něhož ho mohu spatřit, je betonový most, po němž lze dojít od rybníka zezadu k vozovně nebo sportovišti FTVS. Poslušni sobě vlastní xenofobie vztyčili zahrádkáři pletivový plot i na mostě, na jedné straně přidali rákos a šeredné neprůhledné fólie. Z toho, co vidím, je mi smutno. Potok prochází zahradami nejohyzdnějším korytem ze všech, jaká jsem dosud viděla: široké betonové, uprostřed prohloubené dno, přes něž se mělce, jalově převaluje voda. Občané by asi sami revitalizovat nemohli, potok je ve správě pražského magistrátu, ale jak jsem měla možnost zahrádkáře poznat, jakékoliv permakulturní tendence jsou jim trnem v oku a beton je jedním z jejich nejoblíbenějších řešení úplně všeho, jsou tedy se stavem věcí jistě spokojeni. Kromě toho mají vodu na zalévání po ruce a kolik z těch stovek chatek, v nichž lidé nezřídka i trvale bydlí, má vyřešen odpad, se neodvažuji ani odhadnout.
(Mimochodem, domnívala jsem se, že v zahrádkářské kolonii, v níž jsem se několik let starala o zahrádku, jsem viděla věci tak neuvěřitelné, že už je nic nepřekoná – například pozemky zabydlené umělohmotnými psíky, sůvičkami, laní s kolouškem nebo husou v nadživotní velikosti. Ve veleslavínské kolonii se jednomu pěstiteli opírá o strom figurína všedně oblečeného muže v životní velikosti – vypadá to fakt hodně morbidně a citlivým duším to může přivodit i ošklivé sny.)
Veleslavínská kolonie je obrovská, na pohled vypadá jako nějaký slum. Jdu mezi ní a dráhou, míjím odbočku pod viaduktem nahoru na Petřiny a přicházím na most, osada konečně končí. Potok z ní vytéká jakoby chudší, možná se mi to jen zdá. Přímo proti mně se tyčí budova s nápisem CUBE, za půl hodiny se kolem ní budu od potoka vracet z druhé strany k tramvaji.
Potok se teď totiž chystá provést mistrovský kousek: otočku čelem vzad. Koryto má samozřejmě tvrdě upravené, v tomto případě prakticky přímé, i tak už se ale pozvolna stáčí k Evropské, levotočivým meandrem ji podtéká, dokončí otočku a rozčvachtá se – nebo by se rozčvachtal, kdyby nebyl v betonu – ve starých Vokovicích. Staré Vokovice mají sympatickou atmosféru. Bohužel i sem pronikl stavební boom a co tu dosud vyrostlo, je teprve začátek. Se skřípěním zubů zde musí projektanti počítat i s potokem, sice by ho možná šlo zakopat pod zem, ale to se dnes naštěstí nepodporuje, při přívalu je lepší, když se rozleje z koryta, než přes Evropskou (ostatně nemá moc šanci, než podteče Evropskou, má koryto opevněné betonovými bloky, které převyšují okolní terén) a kromě toho kousek odtud už ústí do Džbánu. Náměstíčko se zvoničkou a rybníčkem bez hráze si říká o úpravu ve veřejný prostor, lidé sem chodí na procházky, bylo by moc pěkné, kdyby se v těch domcích zřídily obchůdky a hospůdky, třeba i v nějakém retro stylu, ale o tom můžeme asi jen snít. Betonovým, posléze kamenným korytem míří potok z rybníčku nehleděným územím mezi sportovním areálem Aritmy a pozemkem, který mají rozparcelovaný různí developeři, do nádrže Džbán.
Větřík mírně žene vlnky proti proudu, v ústí chrastí ledová tříšť.
