Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Potok Scharka

2. 04. 2015 10:11:42
Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...

Každá pražská čtvrť bývala dříve vsí a má svůj příběh. Ruzyně, Liboc, Vokovice. A já musím pokaždé odolávat pnutí mezi touhou prolézt si tu lokalitu, poznat ji, dozvědět se toho o ní co nejvíc, a prvotní motivací jít podél potoka. Zaháčkovat se v historických peripetiích místa, mnohdy nesmírně zajímavých, pokusit se splynout alespoň na chvíli se spiritem loci, seznámit se s místním pamětníkem, nebo se připodobnit identitě potoka. Doznávám, že druhá možnost mi je bližší, jsoucno potoka v sobě obsahuje trvalou přítomnost v každém místě, jímž protéká, a přitom neustálý pohyb, a to se mému životu podobá víc než pouto kotvy nebo kořenů. Už takhle mi cesta podél Litovického potoka trvá dva roky! K libockému kostelu ale přece vystupuji, čistě jen proto, abych se alespoň na chvilku zastavila na místě, které mi kyne už od hráze nádrže Jiviny. Liboc je necitlivě zastavěna, pohledová panoramata zahrazena. Jedním průhledem od kostela je vidět kus rybníka a za ním mohutný železniční násep s podchodem, v pozadí petřinský ostroh a vokovické paneláky.

K potoku se vracím, jak jen to jde, neboli jakmile mi to dovolí ploty areálů přilepených na potok hned za mostem přes Libockou ulici. Za nimi má potok trochu prostoru k rozlévání, je tam mechem zarostlá a odpadky vyfutrovaná loučka. Na fotce, kterou jsem pořídila z mostku, vidím, že se kameny v pravém břehu dole trochu uvolňují, ale jinak bude teď potok na hodně, hodně dlouho odkázán do bytelného, hlubokého, napřímeného koryta, z něhož mu není pomoci, protože v těchto místech lidem vždycky spíš vadil, než aby se s ním chtěli o cokoliv dělit, a tak se jen starali (a starají), aby se nerozléval a dával o sobě vědět pokud možno co nejméně.

Zdá se dost čistý, inu, šla jsem tudy koncem ledna. Na keři nad vodou vyrážely kočičky. K rybníku vede betonová cesta, potok teče pod ní. Obcházím rybník zprava, protože chci vidět přítok (nic moc, prostě betonová roura) a také „odběrný objekt“ hradního vodovodu. Pátrám i po studánce Veleslavínce, která by měla být někde nad rybníkem, ale nalézám jen jakousi zánovní skruž, z níž na povrch nic nevyvěrá, zato sem někdo nasypal metrák shnilých jablek, aby mu to nesmrdělo na kompostu. Je kolem nuly, možná i mrzne, rybník je očividně oblíbeným cílem procházek, je tu spousta rodičů s kočárky a dětmi a ještě víc pejskařů, na hrázi si dokonce rozkládá dva pruty otužilý rybář.

Potok má svůj vlastní propustek v tělese železničního náspu a vedle je ještě jeden podchod. Tudy vedla původní pěší cesta, teď je zahrazen plotem a harampádím zahrádkáře z osady, která začíná na opačné straně náspu. (Současná cesta vede podchodem, který byl původně určen pro hradní vodovod.)

Tuším předem, že s potokem se budu muset na nějaký čas rozloučit, posledním veřejným prostorem, z něhož ho mohu spatřit, je betonový most, po němž lze dojít od rybníka zezadu k vozovně nebo sportovišti FTVS. Poslušni sobě vlastní xenofobie vztyčili zahrádkáři pletivový plot i na mostě, na jedné straně přidali rákos a šeredné neprůhledné fólie. Z toho, co vidím, je mi smutno. Potok prochází zahradami nejohyzdnějším korytem ze všech, jaká jsem dosud viděla: široké betonové, uprostřed prohloubené dno, přes něž se mělce, jalově převaluje voda. Občané by asi sami revitalizovat nemohli, potok je ve správě pražského magistrátu, ale jak jsem měla možnost zahrádkáře poznat, jakékoliv permakulturní tendence jsou jim trnem v oku a beton je jedním z jejich nejoblíbenějších řešení úplně všeho, jsou tedy se stavem věcí jistě spokojeni. Kromě toho mají vodu na zalévání po ruce a kolik z těch stovek chatek, v nichž lidé nezřídka i trvale bydlí, má vyřešen odpad, se neodvažuji ani odhadnout.

(Mimochodem, domnívala jsem se, že v zahrádkářské kolonii, v níž jsem se několik let starala o zahrádku, jsem viděla věci tak neuvěřitelné, že už je nic nepřekoná – například pozemky zabydlené umělohmotnými psíky, sůvičkami, laní s kolouškem nebo husou v nadživotní velikosti. Ve veleslavínské kolonii se jednomu pěstiteli opírá o strom figurína všedně oblečeného muže v životní velikosti – vypadá to fakt hodně morbidně a citlivým duším to může přivodit i ošklivé sny.)

Veleslavínská kolonie je obrovská, na pohled vypadá jako nějaký slum. Jdu mezi ní a dráhou, míjím odbočku pod viaduktem nahoru na Petřiny a přicházím na most, osada konečně končí. Potok z ní vytéká jakoby chudší, možná se mi to jen zdá. Přímo proti mně se tyčí budova s nápisem CUBE, za půl hodiny se kolem ní budu od potoka vracet z druhé strany k tramvaji.

Potok se teď totiž chystá provést mistrovský kousek: otočku čelem vzad. Koryto má samozřejmě tvrdě upravené, v tomto případě prakticky přímé, i tak už se ale pozvolna stáčí k Evropské, levotočivým meandrem ji podtéká, dokončí otočku a rozčvachtá se – nebo by se rozčvachtal, kdyby nebyl v betonu – ve starých Vokovicích. Staré Vokovice mají sympatickou atmosféru. Bohužel i sem pronikl stavební boom a co tu dosud vyrostlo, je teprve začátek. Se skřípěním zubů zde musí projektanti počítat i s potokem, sice by ho možná šlo zakopat pod zem, ale to se dnes naštěstí nepodporuje, při přívalu je lepší, když se rozleje z koryta, než přes Evropskou (ostatně nemá moc šanci, než podteče Evropskou, má koryto opevněné betonovými bloky, které převyšují okolní terén) a kromě toho kousek odtud už ústí do Džbánu. Náměstíčko se zvoničkou a rybníčkem bez hráze si říká o úpravu ve veřejný prostor, lidé sem chodí na procházky, bylo by moc pěkné, kdyby se v těch domcích zřídily obchůdky a hospůdky, třeba i v nějakém retro stylu, ale o tom můžeme asi jen snít. Betonovým, posléze kamenným korytem míří potok z rybníčku nehleděným územím mezi sportovním areálem Aritmy a pozemkem, který mají rozparcelovaný různí developeři, do nádrže Džbán.

Větřík mírně žene vlnky proti proudu, v ústí chrastí ledová tříšť.

Autor: Wanda Dobrovská | čtvrtek 2.4.2015 10:11 | karma článku: 7.93 | přečteno: 274x

Další články blogera

Wanda Dobrovská

Studánka utajená

Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.

14.8.2015 v 22:04 | Karma článku: 8.61 | Přečteno: 204 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na tom bělohorským mostku

Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!

16.3.2015 v 8:43 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 225 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na břevských blatech

Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.

21.2.2015 v 9:57 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 278 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Stanislav Cigánek

Matěj z Janova o jedné katolické církvi

Matěj z Janova, žák Jana Milíče z Kroměříže a v jistém smyslu předchůdce Husův mluvil velmi výstižně o katolicitě církve, která spočívá ve věrnosti Boží Pravdě.

25.6.2017 v 11:23 | Karma článku: 6.77 | Přečteno: 253 | Diskuse

Jan Tomášek

Chaplinovo náměstí

Jeden takový velmi modernistický epigram z Prahy... Krátké čtení k pozdní snídani nebo brzkému obědu.

25.6.2017 v 10:01 | Karma článku: 4.39 | Přečteno: 196 | Diskuse

Martin Rotter

Mýty kolem e-Receptů

e-Recepty jsou opředeny mnoha mýty. Lékarnící nejsou tou ohroženou skupinou, jsou to lékaři. Jak to vím? Jsem programátor, který e-Recept implementuje do software pro lékaře.

25.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 23.39 | Přečteno: 1058 | Diskuse

David Gruber

Noc na Karlštejně – postřehy nejen z tohoto z filmu

Na řadu kultovních českých filmů se rád podívám i třeba podvacáté. Čím vyšší je číslo mé divácké reprízy, tím je to větší dobrodružství najít v něm něco nového, co jsem dříve nepostřehl... Dnes zde bude řeč o špatném i o krásném..

25.6.2017 v 9:11 | Karma článku: 20.81 | Přečteno: 861 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Zde odložte inteligenci

Takovýhle klikací chlíveček by mohl vyskočit na monitoru vždy, když vstoupím na nějaký pravodajský web. Zatím odsouhlasuju jen nějaké cookies, které na mne prásknou, že myš držím jako prase kost a mám trenky kapsičkou dopředu.

25.6.2017 v 7:35 | Karma článku: 23.98 | Přečteno: 578 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 654

Psaním se živím, a psaní mě i baví. Jsem ale líná, a tak je blog pro mě skvělá motivace, jak se přimět dát psanou podobu i tématům, která jsou vně mých pracovních závazků. Zájmy: příroda, hudba, spiritualita.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.