Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na tom bělohorským mostku

16. 03. 2015 8:43:12
Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!

K Litovicko-Šáreckému potoku se vracím u nádrže Strnad. Napájí ji hustou, kalnou vodou. Ze strany od Peterkova mlýna ji sytí ještě Zličínský potok – měla-li bych usuzovat podle barvy, nejspíš benzínem.

Zličínský potok před ústím do nádrže podtéká staře vyhlížející, udržovaný mostek na cestě z Hostivic do Řep. A právě k meditacím o mostech, mostcích a všelijakých přechodech přes místní potoky mne přivádí tato část cesty podél potoka. Historická paměť o nich kupodivu mlčí. Přitom průchodnost krajiny museli lidé v těchto vodou nasáklých místech řešit určitě odjakživa. Podle archeologů tu osídlení trvá nepřetržitě už osm tisíc let, a téměř se nedají dohledat místečka, která komunikují bez člověčího prostředníka. Lidé zdejší krajinu nikdy, nebo přinejmenším už velmi dlouho nenechali odpočinout, aby mohla navázat kontakt se svou spirituální podstatou, neustále do ní ryjí, mění jí terén – hloubí lomy, zarovnávají povrch k zástavbě a obdělávání, překládají koryta vodotečí, budují vodní nádrže, provrtávají ji podzemními rozvody všeho možného a ona tu z větší části už dočista ztratila ducha vlastní identity. Nejdéle si ho je schopna uchovat, jak zjišťuji zhruba mezi nádržemi Strnad a Jiviny, v míře průchodnosti, jejímž prubířským kamenem jsou potoky.

Strnad obcházím pod karlovarskou silnicí, z druhé strany to nejde, leda až za Peterkovým mlýnem buď za třeskutého mrazu nebo za vytrvalého sucha (nebo v holinkách – je tam pole). Na rybníce plují labutě a kachny. Na hrázi jsou vysázeny nové stromky a celkově to tu vypadá vyčištěně a upraveně. Voda z nádrže odtéká spodní výpustí a úplně vzadu přelivem, žádnou cestu jsem nenašla, tak se vracím k silnici a jdu k mostku, pod nímž potok směřuje pod karlovarskou dálnici (R6). Voda si uchovává svítivě zelenou barvu, ve Strnadu má údajně nejhorší kvalitu z celé rybniční soustavy.

Litovický potok se zde teď poprvé doopravdy a vážně střetá s civilizací. Kdyby bylo jen na přírodě, v pohodě by řešil svou první opravdu velkou překážku, o níž ho zpravují přítoky zleva i zprava pod západním úbočím Bílé hory. A také ji řeší, přijímá oba potůčky – Řepský a bezejmenný z Malého vrchu (letiště) – a směruje svou nivu pod hřebenem k Ruzyni, čímž se kopci vyhýbá. Ovšem – tu máš čerte kropáč – hřeben kopce vede k jednomu důležitému ostrohu nad Vltavou. A chtěl-li se odedávna kdo z tamního hradiště dostat na západ do Hostivic, směrem na Unhošť, případně až k Ohři, musel pod Bílou horou přes potok, který je v těchto místech už pěkně mohutný a navíc tu býval z obou stran obklopen bažinami. Ačkoliv se o tom asi nikde nedochovaly žádné záznamy, vybudovat a udržovat pevný a bezpečný přechod na soutoku Řepského a Litovického potoka muselo být vždycky místní prioritou – dnes zhmotněnou v kilometrovém přemostění údolí Pražským okruhem. Litovický potok se svými přítoky tu jeho projektantům pěkně zavařil, oni mu ale nezůstali nic dlužni a při budování mimoúrovňové křižovatky s ním zase pěkně zatočili. Doslova. Za Strnadem je potok navelen do hlubokého zděného koryta, které se v jednom místě ostře lomí do pravého úhlu, a hnán obloukem pod karlovarskou dálnicí.

Je to tu nehleděné území, občané sem zavážejí svůj bordel, trvalo mi mnoho týdnů, než jsem se odhodlala přelézt hromady odpadků zkraje a nahlédnout tajný život potoka v místech, kam téměř nikdo nechodí. Jdu po levém břehu, vysoko vyzděný je jen k té pravoúhlé odbočce, dál už je to tam více méně přírodní. Zpočátku využívám vyjetých kolejí po nějakém těžkém vozidle, houština je trochu prosekaná, větve a kmínky leží, kam padly. Koleje skončily, dál se musím prodírat. Pořídila jsem pár fotek, ale stmívalo se a jsou neostré. Obrovská hromada bahna za padlým stromem na mém břehu ukrutně páchne, nehodlám riskovat, že mě v Ruzyni nepustí do vlaku, a raději ji složitě obcházím. V houšti houští, s kolenem v ortéze, kdybych tu sebou přes nějaký šlahoun sekla, nikdo mě nenajde, smráká se – a zvoní mi mobil! Důvěrně známá melodie – volá mi syn – mi zní jako ze vzdálené planety. Lidská noha sem ale přece jen občas vkročí, před Pražským okruhem jsou zbytky starého ohniště. Potok se tu má dobře, voda v něm je ovšem zkažená a na sebeozdravění těch asi 450 metrů (k soutoku s Řepským potokem) nestačí. Kromě toho přírodní podmínky má jen k Pražskému okruhu, dál už je opět opevněn. V hlubinách houští před Pražským okruhem vede přes potok bytelný betonový, mechem porostlý most. Je už skoro tma.

Nechci uvíznout u strouhy z usazovací nádrže, vracím se tedy přes mechový most, jenže pod Pražským okruhem stejně musím až k silnici, narazila jsem na jinou, nenadálou a dost hlubokou strouhu, která sem vede od průmyslového areálu Na Hůrce. Možná to je pozůstatek toho levostranného přítoku z Malého vrchu. Ještě chvíli se prodírám mezi holými stromky a keři, k soutoku s Řepským potokem si už ale netroufám, ostatně lze ho spatřit ze silnice z mostu a odtud k němu rovněž i sejít.

Současný most je potomkem osudového kamenného mostku, jehož strategický význam podcenili velitelé stavovských vojsk začátkem listopadu 1620. Je to most hodný sochy sv. Jana Nepomuckého, jehož mají v civilizačně méně exponovaných regionech prakticky v každé obci se sebemenším vodním tokem, ale pokud tu něco takového třeba i stávalo, nejspíš to padlo za oběť vždy aktuálnímu planýrování v zájmu vyhovujícího přechodu přes potok. Alespoň se tu poblíž dochovaly dvě z dvaceti kaplí lemujících v místech lokálních křižovatek barokní poutní cestu od Prahy do Hájku. Na každé straně potoka zde je – nad pomyslným močálem – jedna.

Přejít most znamená dát vale potoku a pokračovat buď na Bílou horu nebo do Řep. Respektuji tedy jeho dávnou bažinatou nivu a k hrázi nádrže Jiviny nejdu z řepské strany, ostatně tudy jsem se ještě s Cleiou (pes) nachodila (tenkrát voda nezapáchala tak jako dnes), nýbrž od letiště. Vracím se do Hostivic vlakem z dejvického nádraží a už teď si říkám – a to jsem ještě nedošla ani do poloviny délky potoka – že čas strávený s Litovickým potokem mi připadá jako dlouhý, bohatý život.

Z nádraží jdu ke hřbitovu – kdesi na webu se píše, že je odtud krásný výhled na údolí Litovického potoka s Peterkovým mlýnem. Inu, asi to psali ještě předtím, než tam vyrostly ty skladové haly podél silnice, a „přejít přes obchvat“ už taky není tak snadné, neboť tam přibyla jakási nová spojka. Dosud sice ještě ani není na mapě a v reálu po ní skoro nic nejezdí, ale až se zprovozní, bude nutno „jít přes obchvat“ (ve skutečnosti přes dálnici na Karlovy Vary) právě po ní a hlavně vědět, že se opravdu dá dojít k cestičce podél letištního plotu. Pak už je to paráda, klidně bych tu mohla jít i s Dakim (pes), pěšina vede daleko od všech komunikací.

Tato část mé cesty připadla na státní svátek, takže volný den, svítí sluníčko a pěšina je zjevně oblíbenou procházkovou a cyklistickou trasou. Není sice nikterak romantická, ale ten daleký rozhled a absence provozu jsou příjemné. Po celou dobu se blížím k Pražskému okruhu, za nímž je vidět svah Ruzyně až po letohrádek Hvězdu. Pod estakádou a přes trať se dá dojít k ruzyňskému nádraží nebo, když se uhne doprava, k hrázi nádrže Jiviny. Tuším, že z hráze se mi k potoku sestoupit nepodaří, tak se k němu pokouším vrátit od prvních ruzyňských domů, je tam závora, za ní chvíli betonová cesta a pak už jen zarostlé houští. Potok klidně může být už zde pod zemí.

Ale není.

Jako obvykle v takových místech se trochu bojím. Hráz a potok pod ní je vodní dílo a nenadále spatřená voda mě vždycky lehce vyděsí – stejně jako dílo suché, ale pro vodu nachystané. Přicházím k retenčnímu rybníčku pod hrází, zblízka se zdá být velký a vytéká z něho mrňavý rezavý potůček. Kde je potok?

Musí být blíž k silnici, upomínám se na impozantní přeliv, který jsem viděla z hráze, technické dílo jako na nějaké malé přehradě. A už vidím, jak se potůček spojuje s mohutným, prudkým tokem. Potok teď teče asi 300 metrů „přírodou“, skutečně, na březích je tráva a rostou tam stromy a je tu ráj kachen. Ale ještě než vteče do Ruzyně, je po slávě mé i potoční, neboť potok je přehrazen, oba svahy nad ním jsou rozbagrovány, z jedné strany vede dolů obrovská roura, nezbývá mi než najít si cestičku zpátky k závoře a nahoře na nějakém plotu vidím cedulku ČKV, neboli toto se na chudáka potok asi chystá.

Sotva vteče do Ruzyně, čeká ho za mostem revitalizovaný úsek, moc pěkný, ale bohužel krátký, jen od mostu k věznici. Bohužel, dno potoka je až k nevíře plné obrovských hadrů, igelitových plachet, kartonů a dalšího bordelu zachyceného na kamenech. Kde se to tu bere?

Potok dále vtéká pod zem do areálu věznice, z něhož je vyveden do mimořádně ošklivého betonového koryta. Nebe se v něm zrcadlí jen chvilku, Ruzyní nadále prochází jako nevítaný vetřelec, tedy pod zemí. Ve Statenické a Přílepské je ho možno spatřit, a už i cítit, z obou stran mostků pod mřížovím. Vypadá to, že dřív možná tekl otevřený, v místech jeho myšleného toku je zelený koridor mezi zástavbou.

Na světlo Boží je vypuštěn opět, až když skončí domy a po pravé straně se přiblíží zeď obory Hvězda. To je sympatické místo, je tam kříž s plechovým Kristem, brána a vstupní branka do obory, mostek, a potok je odtud opět revitalizován po celé délce podél silnice. Obora s letohrádkem je severovýchodní svah Bílé hory, kterou potok obtéká, a na stejném svahu je i libocký kostel, pěkně pohledově vystavěný.

Zeď obory se pak stáčí od potoka, mám dojem, že vidím vyústění Světličky, ale jestli je to ono, je to hodně ubohé, taková dvě prasečí korýtka, a potok dále pokračuje divokým územím, jímž se nakonec už ani nedá projít, protože ho ukrajuje nová zástavba.

Jdu podél něho, kam až to jde, následkem čehož se pak musím zase vracet a přejít přes betonový most, z jehož druhé strany je cedule, jak jinak, že se tam nesmí, a pokračovat civilizovaně Ruzyňskou ulicí, potok je na druhé straně a za plotem. Spatřit ho lze až na zastávce autobusu, která nese jeho jméno: Litovický potok.

Potok sem přitéká mohutný a koryto, byť nepěkně regulované, tu má rozšířené, že to tu až za most přes Libockou ulici vypadá jako nádrž, zřejmě nějaké protipovodňové opatření. Do velkého potoka zde paralelním zpevněným korytem vyúsťuje roura dešťové kanalizace, což mohla být kdysi i trasa nějaké lokální vodoteče, a naproti mostu stojí ve výklenku sv. Jan Nepomucký. Je to energeticky silné místo, historická paměť ho uchovala jako místo bývalého brodu, což je skvělé, protože brody a staré mostky přes Litovický potok se jinak už moc dohledat nedají.

Autor: Wanda Dobrovská | pondělí 16.3.2015 8:43 | karma článku: 8.27 | přečteno: 230x

Další články blogera

Wanda Dobrovská

Studánka utajená

Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.

14.8.2015 v 22:04 | Karma článku: 8.61 | Přečteno: 211 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Potok Scharka

Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...

2.4.2015 v 10:11 | Karma článku: 7.93 | Přečteno: 278 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na břevských blatech

Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.

21.2.2015 v 9:57 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 287 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

V Barceloně neobjímali džihadisty, a odskákali si to

V Dánsku mají nápad, obejměte džihadistu a on se polepší a integruje se. Španělům se to ještě nedoneslo. Postrádám reakce politiků, jak jsou šokováni. Už to je nějak okoukané, tak si zvykejte holoto. Zatímco v USA do davu najíždí

18.8.2017 v 4:47 | Karma článku: 40.91 | Přečteno: 2067 | Diskuse

Libuse Palkova

Letní noc

Léto se blíži ke svému konci a letní noci už nejsou právě žhavé-někdy si při večerním grilování musíme přehodit něco teplého přes ramena. Ale snad ta romatika letních nocí ještě chvíli vydrží.

17.8.2017 v 23:38 | Karma článku: 7.26 | Přečteno: 212 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Záchranné složky (na obrazovkách) v akci

Taky jste jistě postřehli, že většina seriálů se točí ohledně dramat v lidském životě, že? A kdo s nimi přichází ponejvíce do styku? Policie nebo zdravotníci. A samo sebou i hasiči. Čili takzvané záchranné složky...

17.8.2017 v 20:20 | Karma článku: 10.39 | Přečteno: 363 | Diskuse

Libuse Palkova

Nemám ráda hady

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá..Určitě si tuhle písničku pamatujete z dětství. I já má ráda všechna zvířátka, nejen chlupatá, ale některá naopak nesnáším-třeba pavouky a hady

17.8.2017 v 19:31 | Karma článku: 8.57 | Přečteno: 327 | Diskuse

Naďa Dubcová

Pan Srp hledá kladivo

Pan Srp nám dnes v televizi s vážnou tváří sdělil (psáno mými slovy), že v roce 1968 byli komunisti hodní, že by se účast ve straně neměla brát jako mínus pro funkci v radě v ÚSTR, na kterou je tlačen (proč?) a vůbec...

17.8.2017 v 19:29 | Karma článku: 26.79 | Přečteno: 609 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 656

Psaním se živím, a psaní mě i baví. Jsem ale líná, a tak je blog pro mě skvělá motivace, jak se přimět dát psanou podobu i tématům, která jsou vně mých pracovních závazků. Zájmy: příroda, hudba, spiritualita.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.