Po Norimberské cestě

Touha jít cestou, kudy chodili naši předkové, mě tentokrát, přinejmenším na čas, úplně odvedla od mezinárodní I24, která posílá poutníka z Kladrub přes Sedmihoří do Hostouně a dál na Bělou nad Radbuzou.

Volím trasu přes Přimdu, se zastavením ve Starém Sedle. Časný ranní vlak mě veze do Stříbra lesem a přes obce, jimiž nebo kolem nichž jsem loni už prošla pěšky, projíždíme Vranovem, nervozita vrcholí. Už ať tam jsme, už ať jdu, v kupé nemám stání, sápu se na okno v chodbičce, které nejde otevřít, a třeštím oči na řeku, nad níž vede trať. Ze Stříbra vyrážím po paměti, loni jsem se tam ještě vrátila na výletě s rozhlasovým klubem Vltava, který směřoval hlavně do Kladrub, ovšem po paměti je to špatně, naštěstí mě kolemjdoucí paní-ranní ptáče zavčas usměrňuje po silnici k soutoku Úhlavky a Mže a pak už to nejde jinak než přijít rovnou na kladrubské náměstí s kostelem sv. Jakuba. Turistická značka vede pocestného „cestou necestou“, jak shledaly dvě poutnice, které šly předloni stejnou trasu jako já letos, a protože z minulých let dobře vím, co takové cestou necestou znamená, dávám přednost asfaltu.

Na další část pouti, kterou volně sleduji svatojakubskou cestu, jsem vyrazila o nejžhavějším víkendu letošního léta, horko je už teď, v devět hodin ráno, takže vlastně podle Pána Boha v osm. Čtyři trampy, které vidím na silnici daleko před sebou, potkávám asi v polovině cesty ze Stříbra do Kladrub, odpočívají ve stínu vedle krajnice.

Kostel sv. Jakuba je zavřený, tomu už jsem taky přivykla. Bohoslužby se tu konají každý týden ve středu, v pátek a v neděli, dnes je sobota. Na náměstí je ovšem živo, největší zájem je o místní cukrárnu, co chvíli před ní zastaví auto a lidi si odnášejí krabice s dobrotami, sleduji cvrkot z lavičky před kostelem, větrám nohy.

Do kláštera tentokrát nejdu, ten není na zastávku na začátku cesty, nýbrž na samostatnou návštěvu nebo na spočinutí na konci dne, pokud poutník hodlá zůstat někde poblíž přes noc. Kdo ale v kladrubském klášteře ještě nikdy nebyl, určitě by si na něj měl vyhradit čas, mně se jeho první návštěva před třiceti lety vryla hluboko do života.

Podle mapy jsem si plánovala, kde všude budu strkat nohy do vody, realita je – jako vždy – zcela jiná. V kašně na kladrubském náměstí vypadá voda nevábně, rybníček za městem směrem na Brod je celý zarostlý žabincem. Z Kladrub pokračuje poměrně rušná silnice na Rozvadov, sotva z ní ale odbočím na Brod u Stříbra, jdu po ní pak už sama. Podcházím dálnici. Jak nahoře, tak dole? Ó, jak relativní: poměr je 130:4 km/h. Ani do Výrovského potoka v Brodu nohy nestrčím, ploty jdou až k silnici. Zase zouvám boty, uléhám na lavičku na autobusové zastávce a přemítám, zda dojdu do Starého Sedla dřív, než se upeču. Ještě přijde čas, abych se tohle hroucení hned na začátku vesnice odnaučila, protože mnohde popojdu-li, mohu se zhroutit v hospodě nebo i narazit na koloniál a koupit si ovoce. To ovšem v tuto chvíli ještě nevím, takže mě mile překvapí, když mi na můj dotaz kolemjdoucí lufťačka odpoví, že ano, hospoda je támhle kousek dál, a ne, nemají zavřeno, a kdyby ano, stačí zazvonit na zvoneček a paní vám otevře. Hospoda je na druhém konci vsi, zvoním, nic. Přichází pán se džbánkem, jde k jednomu otevřenému oknu, popadá zvonec, který tam stojí...

Inu, není nad znalost místních poměrů.

Dávám si pivo, a protože je kolem poledne, taky polévku, předpokládám, že toho dne už na žádnou provozovnu, kde by vařili, nenarazím. Žár vrcholí. Z Brodu do Starého Sedla po cyklostezce je to stejně daleko jako ze Stříbra do Kladrub, zdá se mi to nepoměrně dál. Zpevněná cesta vede sice lesem, ale slunce mám nad hlavou a pálí a pálí. Asi mám úžeh. Uléhám vedle cesty na karimatku, čekám, až trochu vychladnu. Vody k pití mám dost, v hospodě v Brodu jsem si ji nechala doplnit, ale moc to nepomáhá. Cesta je využívána, míjejí mě dvě skupinky cyklistů, ti druzí mě zdraví „hello!“, asi aby se ujistili, že tam ležím úmyslně, a ne bezvládně.

Musím jít!

Poslední čtyři kilometry jsou muka. I krávy v louce se asertivně mačkají pod jediný strom, která se vtlačí víc do stínu, a pak už jen asfalt, asfalt, rozžhavený asfalt, cesta vychází z lesa a luk na silnici a vede proti proudu Úhlavky, v dálce přede mnou Přimda, vlevo Sedmihoří.

Úhlavka je kandidátkou na nejstarší českou řeku, neboť má kaňon hlubší a širší nežli Mže, s níž se před Stříbrem spojuje. Dříve se nazývala Mžice, pramení pod Přimdou, je 37 kilometrů dlouhá. Stávalo na ní hodně mlýnů, region byl – ač se to dnes vůbec nezdá – vitálně samonosný. Všechny obce, jimiž procházím, vypadají, že pamatují výrazně honosnější časy. Ve Starém Sedle, kam konečně plavajíc ve vlastním potu dorážím, například stojí předimenzovaná socha sv. Jana Nepomuckého, pod ní, u řeky, je areál, který možná býval parkem. Kdysi, hodně dávno, to údajně bylo dokonce městečko opevněné hradbami. Dnes má ves 240 stálých obyvatel. Nepanuje tu ale duch ignorance a sociálního parazitění, který na mne ještě zavane, až budu procházet kolem bytovek z dob socialistického přídělismu ve Velkých Dvorcích a v Přimdě. Za kostel Nanebevzetí Panny Marie se vzalo občanské sdružení a podařilo se ho zachránit před demolicí, penzion Staré Sedlo je zase dějištěm různých akcí počínaje výcvikem jízdy na koních a konče každoročně pořádaným živým Betlémem (kvůli jehož autenticitě si majitelé dokonce koupili oslíka).

V penzionu mě čekali už včera, radují se, že jsem se neztratila, já se zase raduji ze sprchy a pěkného ubytování, a taky z večeře, jejíž možnosti jsem se nenadála a vděčně ji přijímám.

Zítra mají být tropické čtyřicítky.