Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Putování VI

30. 08. 2012 7:35:26
Z Plas do Mariánské Týnice vedla kdysi poutní cesta. Ono „kdysi“ je relativní, cesta byla vybudována v 18. století, což je vzhledem ke stáří plaského kláštera a jeho zrušení, které ho – jak dnes víme – už za několik desítek let po vybudování cesty potkalo, záležitost časově mělká, ale vzhledem k tomu, co se za více než 200 let po zrušení kláštera přes tu cestu přehnalo, je to zase všechno už hodně dávno.

Ono „kdysi“ je na cestě patrné. Zčásti už vůbec neexistuje, na leteckých mapách je nicméně v polích pořád ještě k rozpoznání, zčásti posloužila jako trasa silnice. Na dvou úsecích se po ní dá ještě jít pěšky, z Plas k osadě Sokolka, a od Mariánské Týnice kousek od kříže v polích k Sechutickému dvoru. Jejího ducha křísí moc pěkné místo před vchodem do mariánsko-týnického proboštství – mezi upraveným areálem a polem tam stojí dvě sochy proti sobě, sem cesta z Plas ústila nebo odtud zpět do Plas směřovala.

Stará poutní cesta.jpgJdu po ní jen od kříže v polích k rybníku Pivovárek, ale napadá mne otočit se a žasnu nad genialitou dávných krajinných architektů – když začali putující směrem od Plas stoupat od rybníku (pokud tam tehdy už byl), objevil se jim přímo uprostřed cesty před očima kříž na věži kopule a po čase makovice, do níž je vsazen, a tu pak putující vidí neustále před sebou a jak stoupá, vynořuje se pod ní věž kopule a nakonec asi i kopule a celý areál. Říká se tomu přímá pohledová cesta a tenhle charakter má/měla stará plaská cesta ještě na několika úsecích.

Z Výrova bych kvůli ní musela po hodně frekventované silnici, tedy ji opouštím a po konzultaci s místním usedlíkem zacházím do lesa. Do Žebnice mne to prý samo dovede, ať se ztratím nebo ne. Ovšemže jsem se ztratila, ale putuji už druhý rok a zkušenost mne naučila, že bloudění patří k putování, jakož i k životu.

V kostele sv. Jakuba Většího v Žebnici jsem zastihla restaurátora, který tam pracuje už třetím rokem, ukazuje mi fresky v bývalém kněžišti, chvíli jen tak sedím v kostelní lavici a odpočívám v prostoru, který má štěstí a navrací se mu důstojnost místa duchovního setkávání. Zásluhu na tom má místní občanské sdružení, jehož předseda, pan Urban, bydlí hned vedle, jdu si k němu pro razítko do poutnického notýsku. Doplňuje mi pitnou vodu a radí mi jít do Plas nikoliv po modré podél potoka, nýbrž neznačenou cestou, kterou chodí místní (a nově je tudy vedena cyklotrasa). Na vrcholu kopce se proti obzoru rýsují kříže na cestě – že bych se napojila na starou poutní cestu? Taková šťastná symbolika se poutníkovi nabídne zřídkakdy, stará cesta ve skutečnosti vede o nějaké dva kilometry dál, až za silnicí, kterou při sestupu po pěkné lesní pěšině do Plas slyším chvíli pod sebou, než uhne do plaské serpentiny, o které včera vyprávěl v kralovickém kempu student, který tam brigádničil v bistru, a já přicházím do města skrz chatovou osadu a branou v budově bývalé železářské hutě s věžičkou a hodinami.

Sv. Jan Nepomucký v kašně.jpgV Plasích jsem poprvé v životě, aniž bych v tu chvíli dohlédala souvislosti, fotím si před hutí první z mnoha soch, kolem kterých ještě budu procházet, je to barokní sv. Bernard, patron řádu cisterciáků. Kousek dál stojí litinový sv. Jan Nepomucký z 19. století. Další sv. Bernard je v parku před budovou nové prelatury, a je tam i další sv. Jan Nepomucký, tentokrát stylově a na to, jak upejpavě se tváří, morbidně přímo v kašně. Má to dobrý, v kašně není voda.

Centrum Plas žije turistikou, dávám si – nelevný – oběd u Rudolfa II. a čekám na prohlídku konventu, která začíná vždy v celou. Za prohlídku kostela si nepřiplácím, takže za hodinku nás průvodce už zase sype z budovy – další!

Cesta z Plas do Horní Břízy vede téměř čtrnáct kilometrů lesem po nepříjemném štěrku, pořád a pořád rovně za nosem. Uprostřed lesů je myslivna, odpočívám u studny stranou od cesty a z domu vychází pán, který tam žije sám se třemi psy a je mu tam dobře. Nějaká paní z Německa tudy taky šla, povídá mi, a ptala se po nejbližším koloniálu, potřebovala si koupit ještě jednu deku, protože spala v noci v lese a byla jí zima. Klobouk dolů, já jsem se k tomu pořád ještě neodhodlala. A paní prý bylo pětašedesát, to se tedy klaním podruhé.

Les je trochu zvláštní, rozlehlý, ale jakoby strnulý, pochopím to, až když se mi po levé straně rozvine nekonečný kaolinový lom a když ho po více než hodině obejdu, začnou se těžební hluky a houkání couvajících strojů ozývat zase zprava. Vstup do lesa je cedulemi zapovězen.

Pod rozcestníkem U mezníků (496 m) mne předbíhá běžec. V lese. Na tom příšerném štěrku, který se ve fivefingerech hrubě nelíbí klenbě mé pravé nohy. Odkud kam běží, když tu nikde nejsou žádná obydlí a žádné vsi? Přijímám poznání, že jsem tu jen procházející, jsem na cestě a musím jít, i když mě bolí nárt, ale není důvod se zastavovat, cesta se stává jedinou detekovatelnou realitou, vše ostatní je májá.

Cesta lesem ústí na zpevněnou komunikaci pokrytou bílým pískem a štěrkem, na veliké zralé maliny pod obrovskou kaolinovou horou si nechávám zajít chuť, jsou obaleny hustým bílým popraškem a po dlouhé, dlouhé době se ukazuje obzor. Naposledy jsem viděla k obzoru za Mariánskou Týnicí, s nostalgií jsem přehlížela celé pásmo Radče a Brd, teď je všechno úplně jinak. V oparu se přímo přede mnou nezvykle majestátně zvedá Radyně.

Autor: Wanda Dobrovská | čtvrtek 30.8.2012 7:35 | karma článku: 6.69 | přečteno: 485x

Další články blogera

Wanda Dobrovská

Studánka utajená

Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.

14.8.2015 v 22:04 | Karma článku: 8.61 | Přečteno: 204 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Potok Scharka

Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...

2.4.2015 v 10:11 | Karma článku: 7.93 | Přečteno: 274 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na tom bělohorským mostku

Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!

16.3.2015 v 8:43 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 225 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na břevských blatech

Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.

21.2.2015 v 9:57 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 278 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Stanislav Cigánek

Matěj z Janova o jedné katolické církvi

Matěj z Janova, žák Jana Milíče z Kroměříže a v jistém smyslu předchůdce Husův mluvil velmi výstižně o katolicitě církve, která spočívá ve věrnosti Boží Pravdě.

25.6.2017 v 11:23 | Karma článku: 6.77 | Přečteno: 253 | Diskuse

Jan Tomášek

Chaplinovo náměstí

Jeden takový velmi modernistický epigram z Prahy... Krátké čtení k pozdní snídani nebo brzkému obědu.

25.6.2017 v 10:01 | Karma článku: 4.39 | Přečteno: 196 | Diskuse

Martin Rotter

Mýty kolem e-Receptů

e-Recepty jsou opředeny mnoha mýty. Lékarnící nejsou tou ohroženou skupinou, jsou to lékaři. Jak to vím? Jsem programátor, který e-Recept implementuje do software pro lékaře.

25.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 23.56 | Přečteno: 1058 | Diskuse

David Gruber

Noc na Karlštejně – postřehy nejen z tohoto z filmu

Na řadu kultovních českých filmů se rád podívám i třeba podvacáté. Čím vyšší je číslo mé divácké reprízy, tím je to větší dobrodružství najít v něm něco nového, co jsem dříve nepostřehl... Dnes zde bude řeč o špatném i o krásném..

25.6.2017 v 9:11 | Karma článku: 20.81 | Přečteno: 861 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Zde odložte inteligenci

Takovýhle klikací chlíveček by mohl vyskočit na monitoru vždy, když vstoupím na nějaký pravodajský web. Zatím odsouhlasuju jen nějaké cookies, které na mne prásknou, že myš držím jako prase kost a mám trenky kapsičkou dopředu.

25.6.2017 v 7:35 | Karma článku: 23.98 | Přečteno: 578 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 654

Psaním se živím, a psaní mě i baví. Jsem ale líná, a tak je blog pro mě skvělá motivace, jak se přimět dát psanou podobu i tématům, která jsou vně mých pracovních závazků. Zájmy: příroda, hudba, spiritualita.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.