Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Putování V

27. 08. 2012 14:01:24
Do Kralovic? Pěšky? Vy jste divná. - Neříká se divná, nýbrž alternativní, opravuji čtveřici mlaďochů, s nimiž jsem se vezla z Radnic do Liblína linkovým minibusem, který nás po mnoha zajížďkách do vsí po obou stranách cesty konečně vyklopil na pustém náměstí, kde vám dobrou noc nepopřeje ani liška, a já jsem se tam loni zasekla.

Větší řiť jsem si pro svůj zásek vybrat nemohla. Vlastně mohla, a také vybrala, protože jsem došla až do Kozojed, ale protože do těch se už vůbec nelze nějak rozumně dostat, abych nemusela vstávat ve čtyři ráno a aby mi doprava nezabrala dvě třetiny dne, vrátila jsem se do Liblína a kopcem do Kozojed svou pouť letos začínám. Mládež míří na čtyřdenní chlastačku do kempu Kobylka, nakonec se se mnou loučí s obdivem, neboť jim zraky padly na mé fivefingery, nechávám si dát razítko v penzionu, kde jsem loni nocovala, a vyrážím v půl druhé z Liblína via Kozojedy-Lednice-Kralovice.

Letos jsem se rozhodla nejít otrocky po české I24, stejně to není žádná historická cesta, kde by člověk kráčel ve stopách dávných poutníků, tak budu jen držet směr, zacházet si ke svatojakubským kostelům a pokoušet se hledat identitu putování v dnešních bezvěreckých časech.

Vrch Praha od obce Lednice.jpgMraky vidím už od Liblína, za Kozojedy těžknou a obloha tmavne. Lednici stíhám ještě za sucha, fotím kapličku a plakát ZNC, vystupují na rybárně v Rakoluskách, vzpomínka na loňské putování. Za Lednicí se zastavuji a hledím zpět k Radči a Brdům, těmi kopci jsem šla, chvíli jsem s nimi žila, někde tam mezi nimi teče Berounka a to pouto pořád trvá. Zimu jsem strávila chozením podél břehů pražských potoků, novýma očima hledím na potoky, které teď po silnici přecházím, déšť mě chytá až před Kralovicemi.

Je zato vydatný, tak tak jsem stačila nahodit pláštěnku, podél silnice jako z udělání není ani jediný strom, a tak musím jít, musím jít. Hned zkraje města je kaplička a vedle ní košaté stromy, zalézám si pod ně, alespoň zčásti to funguje. V Kralovicích jsem si chtěla nakoupit, to zavrhuji, protože za nějakých čtyřicet minut už zase svítí slunce, ale já mám kalhoty dole úplně mokré a vandrovat městem s vyrolovanými kalhotami, aby se mi dál necouraly v loužích a po mokrých chodnících, a v pláštěnce, kterou si musím nechat na sobě, aby zase uschla, se mi nechce, takže jdu dál, kostel sv. Petra a Pavla míjím, a první zastávku činím až v kempu za městem.

Původně jsem chtěla přespávat pod širákem, jsem na to vybavena, kromě karimatky a spacáku mám nový žďárák, ale trochu se bojím, postrádám zkušenosti, navíc po dešti bude asi všude mokro, tak se ptám majitele kempu, jestli bych tam nemohla nějak nízkonákladově přespat, nabízí mi za pakatel chatičku a čaj a pizzu v místním bufáči. Beru zavděk vším, pokrmem pro tělo ovšem až po pokrmu pro ducha, pro který uháním ještě před zavírací hodinou do Mariánské Týnice.

Tuhle Santiniho stavbu jsem vždycky chtěla vidět, sice si myslím, že dojem z Kladrub a Zelené hory už nemůže nic překonat, ale k úžasu je to i tak. Hlavně ta hmota zvenku a prostor – kostela – uvnitř.

Odklonem od řeky jsem opustila kraj, který svou neschůdností vzdoruje komunikaci, obchodu i zemědělství, a během nějakých deseti či patnácti kilometrů se reálie zásadně proměňují. Kralovice byly odedávna trhovou vsí, cesty odtud stále vedou do všech stran, i když centrum oblasti se přesunulo do Plzně. Když jsem šla kolem Berounky, měla jsem sice pocit, že se propadám až do keltských, nebo duchovně přinejmenším animistických časů, ale celou dobu ke mně kraj promlouval – skrze mé tělo, když jsem se plahočila přes údolí Berounčiných přítoků, skrze mé smysly, to bylo hodně silné, duchem v meditaci a jednou dokonce i snem. Zatímco tady mne kontakt s prostředím, jímž procházím, jakoby vychyluje z „tady a teď“, odkazuje mne k obzoru s brdskými kopci a v čase k zakonzervované minulosti. Otevřenost kupodivu nepřináší komunikativnost, nýbrž vyprázdněnost. Zastav se, zkonzumuj, případně zaplať, a zase jeď – nebo jdi. Další!

Mariánská Týnice i Plasy se vezou na vlně turistického průmyslu a kraj promlouvá hlavně o své vyčerpanosti. Připadá mi unavenější, než jsem já. Kolem Berounky si buď příroda nenechala tolik líbit nebo se už z něčeho, co nedohledáme, stačila vzpamatovat, tady je cítit, že svého času si ji lidé hodně přizpůsobovali a modus vzájemně respektovaného soužití se změnil na modus direktivní těžby. Těží se plodiny, kultura, suroviny a bere se víc než se vrací.

Mariánská Týnice.jpgO Mariánské Týnici si toho každý, kdo o to stojí, najde dost a dost na netu, já si na blogu dovoluji luxus dojmů, takže: jsem ráda, že Mariánskou Týnici opravili, že znovu postavili kopuli, která se ve 20. letech minulého století zřítila, jsem ráda, že pro ten úchvatný architektonický komplex našli využití (je tam muzeum, výstavní a koncertní prostory). Vnímám to tak, že příroda opuštěná člověkem se časem sama ze sebe revitalizuje. O revitalizaci kultury se musí starat člověk, jinak podléhá entropii. Ale i v tom procesu rozpadu pořád uchovává ducha, kterého jsem v Mariánské Týnici schopna detekovat ve vztazích hmoty areálu k prostoru a ve světelných a akustických poměrech – chápu, že taková péče něco stojí a třebaže funkce muzea s obsahem toho místa nemají prakticky nic společného, přivádějí sem lidi, k nimž může duch promlouvat. Protože jsem dorazila krátce před zavírací hodinou, zapůjčili mi tištěného průvodce, vybavili mě informacemi o zvukových zařízeních v jednotlivých místnostech a nechali mě, ať si to tam projdu sama. Nic lepšího jsem si nemohla přát, takže se po zběžné obhlídce expozic vracím do kostela a nechávám na sebe působit monumentalitu prostoru.

Autor: Wanda Dobrovská | pondělí 27.8.2012 14:01 | karma článku: 7.51 | přečteno: 662x

Další články blogera

Wanda Dobrovská

Studánka utajená

Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.

14.8.2015 v 22:04 | Karma článku: 8.61 | Přečteno: 204 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Potok Scharka

Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...

2.4.2015 v 10:11 | Karma článku: 7.93 | Přečteno: 274 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na tom bělohorským mostku

Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!

16.3.2015 v 8:43 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 225 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na břevských blatech

Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.

21.2.2015 v 9:57 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 278 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Stanislav Cigánek

Matěj z Janova o jedné katolické církvi

Matěj z Janova, žák Jana Milíče z Kroměříže a v jistém smyslu předchůdce Husův mluvil velmi výstižně o katolicitě církve, která spočívá ve věrnosti Boží Pravdě.

25.6.2017 v 11:23 | Karma článku: 6.77 | Přečteno: 237 | Diskuse

Jan Tomášek

Chaplinovo náměstí

Jeden takový velmi modernistický epigram z Prahy... Krátké čtení k pozdní snídani nebo brzkému obědu.

25.6.2017 v 10:01 | Karma článku: 4.03 | Přečteno: 191 | Diskuse

Martin Rotter

Mýty kolem e-Receptů

e-Recepty jsou opředeny mnoha mýty. Lékarnící nejsou tou ohroženou skupinou, jsou to lékaři. Jak to vím? Jsem programátor, který e-Recept implementuje do software pro lékaře.

25.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 23.24 | Přečteno: 1021 | Diskuse

David Gruber

Noc na Karlštejně – postřehy nejen z tohoto z filmu

Na řadu kultovních českých filmů se rád podívám i třeba podvacáté. Čím vyšší je číslo mé divácké reprízy, tím je to větší dobrodružství najít v něm něco nového, co jsem dříve nepostřehl... Dnes zde bude řeč o špatném i o krásném..

25.6.2017 v 9:11 | Karma článku: 20.81 | Přečteno: 849 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Zde odložte inteligenci

Takovýhle klikací chlíveček by mohl vyskočit na monitoru vždy, když vstoupím na nějaký pravodajský web. Zatím odsouhlasuju jen nějaké cookies, které na mne prásknou, že myš držím jako prase kost a mám trenky kapsičkou dopředu.

25.6.2017 v 7:35 | Karma článku: 23.83 | Přečteno: 572 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 654

Psaním se živím, a psaní mě i baví. Jsem ale líná, a tak je blog pro mě skvělá motivace, jak se přimět dát psanou podobu i tématům, která jsou vně mých pracovních závazků. Zájmy: příroda, hudba, spiritualita.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.