Kozí stezkou (pod Kozími hřbety)
Suchá strouha vedoucí od rybníka v ulici U studánky se na travnatém plácku, kde stojí hydrant a betonová skruž, vyrovnává s terénem a ještě o kousek dál stojí další betonová stavba, přilepená v suchém houští k plotu pod kopcem. To je „studánka“. Voda v ní je hluboko, nedostupná a vedena odtud pod povrchem.
Začátek cesty podél potoka značkují tedy rybníky. Mrzne, jen praští, je neděle, svítí slunce, a na třech rybnících ze čtyř se bruslí. Chloubou obce je rybník Pod Luky, má upravené břehy s lavičkami a romantický ostrůvek, v létě je kolem něho asi i pěkná procházka. Cedule zapovídají koupání lidem a psům a rybolov povolují jen členům místního rybářského spolku. Ke břehu přiletěl kosovitý pták a v místech přítoku uvážlivě pije. Vždycky si lokne a pak o tom dlouho přemítá. Inu, je to ledové. Možná to i nějak zajímavě chutná. Každopádně ví, proč pije zrovna tady a ne o rybník níže, který se od tohoto liší silným zápachem.
Mezi oběma rybníky potok míjí ČOV. Nejdřív jsem se snažila mírnit svou podezíravost a nemyslet si, že z čističky je ještě nějaký tajný výstup do rybníka, teď už vím, že to tak opravdu je a že na to není nic tajného, neboť rybník zde slouží jako vyrovnávací nádrž. Koupání je v něm rovněž zakázáno, ostatně vlezl by do něho jen někdo, kdo přišel o všechny čichové receptory, a rybolov povolen – tradičně – jen místním rybářům, dobrou chuť. Bruslit se na něm také nesmí, cedule varují, že led je narušován prouděním teplejší vody.
Kamarádka, která je permakulturní aktivistkou, mne ujišťuje, že dřív byly páchnoucí potoky jevem mnohem častějším. Čističky jsou sice obvyklými zdroji bodového znečištění, ale bez nich by to bylo zřejmě horší.
Potok vtéká do rozsáhlé chatové oblasti a má obrovské štěstí – není regulovaný! Jdu cestou po jeho pravém břehu, občas ho ztrácím z oči, ale mám s ním kontakt – slyším ho zurčet a cítím ho smrdět. Vím, že je celkem dlouhý pouze 2,6 km, a říkám si, že z toho, co do něho odevzdali horoměřičtí, se už nemá šanci vzpamatovat.
Na Suchdolské, komunikaci spojující Statenice a Suchdol, se trochu motám. Nemůžu najít pokračování cesty na druhé straně a zastavuje mi nějaká paní, co jede na Suchdol, jsem tam asi hodně exotický zjev, v zimě a třeskutém mrazu a na nepřehledné silnici v místech, kde nikde nic není, navíc vypadám dost městsky, mám sice batůžek a nízké trekové boty, ale tak chodím i do práce a chápu, že si mne lze vyložit jako osobu, která se ztratila městské hromadné dopravě. Možná ta paní byla anděl a bylo by z toho zajímavé setkání, ale na svých cestách jsem se zatím ještě následovat anděly nenaučila, tak s díky odmítám.
Cestu nalézám o kus dál v kopci, vede na Kozí hřbety, zatímco potok teče hluboko pod nimi v údolíčku. Les je teď v zimě pěkně průchozí, až vyraší jaro, už to tak snadno nepůjde nebo jen s notnými škrábanci. Šikmo svahem dokonce vede jakási pěšina, která snad mívala – nebo má – nějakou funkci, protože překonává potok mostkem ze čtyř kramlemi spojených kmínků. Přechod po něm je dost dobrodružným zážitkem. Dopřávám si ho dvakrát, neboť sotva přelezu – už se vidím o metr níž zaklíněná v tříšti ledu a smradu – zjišťuji, že cesta nepokračuje podél potoka, ale vede někam nad Únětice, takže zpět na pravý břeh a do hloubi lesa po kozích stezičkách.
Je fakt hodně divné, jít lesem kolem páchnoucího potoka, teď je ale Horoměřický potok v lese kompletně zamrzlý a ledový příkrov zápach tlumí. Ani letadla zrovna nelétají a všude je absolutní ticho. Sníh v Praze a okolí zatím nenapadal, les má podzimní scenérii a zamrzlý potok se vine údolím mezi stromy jako bílá stuha, jen zblízka v místech, kde se kalná voda stýká s nahnědlým ledem, lze nahlédnout pravý stav věcí.
Přicházím k dlouhé řadě zatlučených betonových sloupků, sem tam je mezi nimi i pletivo, možná to tam byla – nebo má být – nějaká obora. Cestička mne vzdaluje od potoka, tak se pouštím podél sloupků dolů, kde vidím nějakou další pěšinku poblíž vody. Je tam mokřina, ale půda je promrzlá, dá se přijít až k potoku. Je to štědré prameniště, vítaná dodávka čerstvé vody, před šesti lety zde byla dokonce nalezena vzácná praménka rakouská, plžíček, který žije jen v čistých pramenech, a i sám potok, všechna čest, odvedl během své pouti lesem fantastický kus práce. Už nesmrdí, nabral dost vody – a to je zima a už mnoho dní sucho – ale v tůňkách je vidět, že úplně vyléčit se mu už asi nepodaří.
Posílen o novou vodu z hlubin země, teče odtud potok už zase nezamrzlý a vytváří úchvatná ledová díla na obnažených kořenech a větvičkách a trávách na březích. Poslední metry ho vedou loučkou, je i teď v únoru zelená, a pak už svou vodu odevzdává Únětickému potoku.
S potoky je to jako s lidmi – někteří lidé vypadají na fotkách skoro vždycky hůř než ve skutečnosti a někteří jsou zkrátka fotogeničtí. Soutok potoků Horoměřického a Únětického není v reálu nic mimořádného, ale na fotkách mu to moc sluší. Je zkrátka fotogenický.
Wanda Dobrovská
Od Třebnušky k Berounce
Lom Třebnuška je pro Zbirožský potok poslední tvrdý střet s civilizací. Zbirožák nabývá sebevědomí. Kromě Koželužky mu tu ve vlhčích časech přivádí další vodu drobné, spíše občasné vodoteče zleva i zprava.
Wanda Dobrovská
Křest Zbirohem
Dospěli jsme - já a potok - společně do Zbiroha. Tak co, potoku? Už konečně víš, kdo jsi a kam patříš?
Wanda Dobrovská
Potok mezi Kařezem a Zbirohem
Ne, procházku tudy určitě nenavrhuji, leda že byste nezačínali v Kařezu, nýbrž v přilehlé osadě Borek a šli po modré. Já ovšem jdu podél potoka a rovnou předesílám, že je to dost neinspirativní putování.
Wanda Dobrovská
Kařezské rybníky
Kařezské rybníky jsou přírodní památkou. Přírodní památkáři jsou možná rádi, že turisticky lokalitu nelze moc uchopit, protože ptactvo, které zde žije, má alespoň klid. Plocha rybníků je obrovská – bezmála 70 hektarů.
Wanda Dobrovská
Potok od Sirské hory
Sirské hory jsou tu dvě, vzdušnou čarou čtrnáct kilometrů od sebe. A vlastně ani ten potok není jen jeden. Mateřská Sirská hora posílá vody do všech světových stran. K jihovýchodu se rodí potok, jemuž dali lidé jméno Zbirožský.
Wanda Dobrovská
Úpoř
Úpoř je pěkná lokalita na konci světa. Nebývalo tomu tak vždycky. Po potoce se plavilo dříví, byly tu průmyslové provozy a nitro údolí bylo obděláváno. Dnes se tu zčásti chalupaří, zčásti hospodaří.
Wanda Dobrovská
Po potoce od Bušohradu k Broumům
Až k lesní studánce „U bídy“ se dá jít po cestě paralelně s potokem – akorát pozor, není to značená cesta a myslivec, který si kdesi v hloubi hvozdu trénuje mušku nebo vskutku něco loví, o vás nemusí vědět (stalo se mi na podzim).
Wanda Dobrovská
Míza neboli Oupořskej
Projít si Úpořský potok od pramene k jeho ústí do Berounky není jednoduché ani pro ty, kdo v některé z blízkých vsí bydlí. Ne že by protékal takovou divočinou, cest k němu a podél něho je dost, ale náročná je logistika.
Wanda Dobrovská
Habrový potok - finále
Hustá zástavba, zámek, oppidum, bývalá hvězdárna, sklárna, výletní restaurace Tomáše Hanáka, to je Nižbor. Potok? Ach, jistě, ten tu taky někde teče.
Wanda Dobrovská
Byly habry, byly
"Ale, ale, copak to tu máme?“ diví se Habrový potok, když se mu v údolí za chatovou osadou kolem bývalé novojáchymovské hájovny začíná hromadit voda.
Wanda Dobrovská
Habry, habry, habry... Habrový potok
Napoprvé vezme návštěvník Křivoklátska Habrový potok na vědomí nejspíš jako element vymezující oppidum nad Stradonicemi. Potok má ale v těch místech za sebou už dvanáct kilometrů - a na nich miliony let - dlouhý příběh.
Wanda Dobrovská
Šárecký potok
Oddělen od Litoveckého, nemá Šárecký potok pramen. Začíná za výpustí vodní nádrže Džbán a rovnou vtéká do přírodní rezervace Divoká Šárka.
Wanda Dobrovská
Studánka utajená
Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.
Wanda Dobrovská
Potok Scharka
Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...
Wanda Dobrovská
Na tom bělohorským mostku
Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!
Wanda Dobrovská
Na břevských blatech
Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.
Wanda Dobrovská
Potok ne ledajaký
Podél Litovicko-Šáreckého potoka jsem vyrazila před dvěma lety s úmyslem projít ho i se všemi jeho přítoky. Teď jsem asi v jeho polovině, v důležitém místě, kde se z Litovického stává Šárecký. Čas podat zprávu z cesty.
Wanda Dobrovská
Jakobikirche u Fuchsbergu
Kostely a kostelíky zasvěcené sv. Jakubovi jsou na svatojakubské cestě pro poutníka něčím na způsob zadostiučinění. V Čechách mi to moc nefungovalo, všechny svatojakubské kostely, kolem nichž jsem procházela (Zbraslav, Beroun, Ledce, Kladruby), byly zrovna v čase, kdy jsem se tam zdržovala, zavřené. Sekundárně to zafungovalo jen v Praze, to jsem ovšem byla na zahajovacím koncertě letního varhanního festivalu a na následném setkání hostů v refektáři jsem se o tom, že se za pár dní chystám vyrazit na další část pouti, zmínila před bratrem Oldřichem a on mi dal požehnání na cestu.
Wanda Dobrovská
Z Přimdy do Přimdy
Takhle mělo totiž původně vypadat moje letošní putování: mínila jsem dojít podél řeky Pfreimd, která pramení na českém území jako Kateřinský potok, až do města Pfreimd, kde se stejnojmenná řeka vlévá do Náby. Česká Přimda je sice německy Pfraumberg, ale je to pořád Přimda, stejně jako Pfreimd, a tak by to byla cesta z Přimdy do Přimdy.
Wanda Dobrovská
Po Norimberské cestě
Touha jít cestou, kudy chodili naši předkové, mě tentokrát, přinejmenším na čas, úplně odvedla od mezinárodní I24, která posílá poutníka z Kladrub přes Sedmihoří do Hostouně a dál na Bělou nad Radbuzou.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 36
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 564x