Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Putování IV

4. 10. 2011 14:41:55
Fyzické strádání je neodmyslitelným rozměrem putování. Putování rozhodně není žádná zábava, což se až bojím takhle psát, protože jako bych už slyšela všelijaké kouče sebepoznání hnedle mne poučovat, že je jenom na mně, jestli to jako zábavu dokážu či nedokážu pojednat a pokud ne, měla bych něco udělat sama se sebou, ale v žádném případě bych neměla kolem sebe šířit nějaké negativistické náhledy na takovou úžasnou věc (tedy putování) jako na trýzeň, oběť a podobně. Ovšem, jestli mi utrpení dělá dobře, nikdo mi to nebere, ale kdo by dnes chtěl přinášet oběti nebo si působit bolest, to přece vůbec není nutné a putování je radost, však se podívejme do Santiaga de Compostella, rok co rok tam putuje čím dál víc lidí (kolem čtyřiceti tisíc) a arcibiskup prý někdy ani nemůže projít centrem města, jak je tam narváno.

Z poutníků do Santiaga de Compostela jich údajně 85% putování vzdá. A každý rok jich na cestě několik zemře, sloužívá se za ně mše. Putování je zkrátka velmi vážná věc. Je to akt oběti a pokání.

Cesta ze Zvíkovce do Liblína byla – zatím – esteticky nejkrásnější a fyzicky nejnáročnější. Zvíkovec je na kopci a je to obec překvapivě pěkně vyhlížející na to, že tam není signál a hospoda je večer zavřená. Asi mají šikovné zastupitele: náves kolem kostela je, včetně plochy bývalého hřbitova, zatravněná a vypadá jako docela velký park, kostel je udržovaný a dolík na kraji parku je upraven jako přírodní amfiteátr s dřevěným pódiem, kde se konají všelijaké akce zajišťované místními silami.

jezevcik.jpgPo hrůzyplné noci vycházím ráno do mlhy, cesta vede do mírného kopce, vidím jen na pár metrů, kolem přízraky stromů, dlouhatánská ohrada, zralé maliny (snídaně), potůček, stádo krav, ty tedy pěkně koukaly, a já ostatně také, když se otočím, za zády mi vychází slunce, a ves Chlum se mi zhmotňuje před očima, po všech těch přírodních siluetách najednou obrovské kvádry, domy v louce, a co že já tady, nevěří svým očím jezevčík, který se vyšel samostatně venčit na cestu.

Třikrát jsem bloudila, z toho dvakrát férově. Prostě jsem už zase nechtěla jít vysokou mokrou trávou v lese, tak jsem si vyhlédla pěkně vyježděnou cestu více méně mým směrem, ale to bylo jen ze začátku, pak už se všelijak větvila a všechny její větve nakonec mizely ve vysoké mokré trávě, prochodila jsem les křížem krážem včetně zastávek u dřevařů, kteří tam pracovali vždycky tak kilometr jeden od druhého a posílali si mě mezi sebou s tím, že ten tááámhle, jak slyšíte tu pilu, je místní a určitě bude vědět, jestli do Hřešihlav vede lesem cesta, po které se dá projet (a tím pádem jít a nezmáčet se), až jsem nakonec, zmáčená beznadějně po kolena, přijala prohru a vydala jsem se hledat výchozí vstup do lesa, že tedy půjdu po značce.

Když proti mně vyjel výstavní terénní vůz, připadala jsem si jako ve sci-fi. Jeden dřevař tam měl taky auto, ale to byla nějaká ojetina, vracel se k ní pro benzín do pily a měl ji zaparkovanou na kraji lesa. Tenhle stroj vypadal, že jeho řidič ví, co dělá, a mířil do hloubi lesa, odkud jsem se vracela s poznáním, že všechny cesty mizí nad prudkou strání a do Hřešihlav se tudy NEDÁ nejen dojet, ale ani dojít.

Nejedete do Hřešihlav? zařvala jsem do řevu motoru.

Vypadal stejně překvapeně jako ten jezevčík. Kde jste se tu vzala?

Já tu bloudím, řekla jsem vesele, jako by to byla ta nejlepší zábava, kterou si v daném čase a na daném místě dokážu vymyslet.

Ukázalo se, že je to zdejší hajný.

Když jsem se vydávala na cestu, na setkávání jsem se hodně těšila. Ale na české trase svatojakubské cesty jsou momenty takových sociálních interakcí vzácné. Ve Sv. Janu pod skalou zaujal můj batoh čtyři staré trampy, kteří mě zvali, abych s nimi vylezla na kopec, který jsem právě slezla, i když si myslím, že mi spíš chtěli vyjádřit sympatie, protože jim bylo jasné, že melu z posledního, a to jsem ještě musela vylézt na úplně stejný kopec na druhé straně a dojít do Berouna.

V deštivém dni na osudném rozcestí tří červených jsem přemítala, jak naložím s cestou, kterou jsem zblouděním hned po ránu tak pěkně zpackala, zřejmě hodně exotický zjev, protože psa by ven nevyhnal, jak se říká, ale navzdory pořekadlu mě míjel pán, který tam v tom lijáku venčil velikého psa, a zařadil si mne bodrou poznámkou, parťák nepřišel, co?, a já, když už se tam takhle namanul, jsem mu odevzdala svůj úmysl sebrat se, jít na vlak a jet domů, což jsem nakonec neudělala, ale on, pokud to nevynuloval v okamžiku, kdy jsme šli každý dál svou cestou, si to s sebou odnesl jako informaci navěky.

Cestou z Roztok na Zvíkovec mi byla jedinou, zato však stálou společnicí Berounka.

„Náhodami“, které souvisely s cestou, byla jen dvě setkání: s předsedou společnosti Ultreia za Karlštejnem a teď s chlumeckým hajným. Věděl, že jeho revírem vede svatojakubská cesta, a dokonce věděl i o paní z Hřešihlav, která po ní šla do Francie. Asi tak ve vašem věku, odhadl mě, a byl pro mne tím správným andělem, protože znal všechny cestičky ve svém okrsku, popovezl mě, abych se nemusela vracet až na kraj lesa, ukázal mi pěšinku, po které když půjdu, narazím na červenou a dokonce vystoupil z auta a kousek se mnou šel, aby měl jistotu, že naberu správný směr.

Právě ženy v mém věku, řekla jsem mu, se vydávají putovat, aby zjistily, co z nich ještě zbývá.

Podruhé jsem zbloudila za Hřešihlavami. Už z toho začíná být můj folklór. Ale ten sestup k hřešihlavské Rybárně byl vážně neskutečně prudký a tentýž krpál na druhé straně údolí s chatkami zase nahoru je dokonce tak strmý, že jsem místy šplhala po čtyřech, a včera to po silnici byla taková pohoda, tak co bych za vsí zase uhýbala po červené do lesa, silnice vede stejným směrem, od řeky v údolí se nevzdaluji, kilometr, dva ... co říká mapa?

Mapa říká, že Berounka tu tvoří meandr a já nejdu k rozcestí U Rakolusk, nýbrž do Tříman, kde silnice končí. Tak dobrá, dobrá, už se vážně budu držet značky, projet se tudy nedá, leda obrovskou oklikou a ve středověku se tudy asi taky nechodilo, v oblouku toho meandru je hrad Krašov, ale k němu vedla cesta po druhém břehu, nebo se možná ten meandr dal přejít od Hlinců k mlýnu, protože tam bývaly přívozy, kdo ví, teď tam ale nejsou a pěšky je cesta na Bujesily jedinou možnou alternativou, tak to přijímám, stejně jsem ji zase v lese někde ztratila a musela jsem ji pak hledat skrze chroští, abych se dostala na druhou stranu jakéhosi koryta, kde jsem, tentokrát správně, tušila pěšinu.

Ono to značení tedy nic moc – anebo možná jen neznám „řeč“. Když neznáte řeč, může se stát, že nepochopíte, co se od vás chce, respektive co se vám sděluje, a uděláte něco, čím si cestu ztížíte. A v tom byl zřejmě i zakopaný pes mého třetího zbloudění, spíše motání. Značka mne vyvádí z lesa na obrovskou louku. Podle mapy vím, že musím přes potok. Na louce jsou poházeny jakési barely na kovových tyčích. Značení? Mohlo by být, není kam tam namalovat značku. Každopádně jsem drahně času strávila u Radnického potoka v místě, kde do něho na jedné straně vstupuje a na druhé z něho vystupuje cesta, kudy snad, když je méně vody, může projet traktor, a meditovala jsem o tom, jestli by Klub českých turistů opravdu vedl pocestného přes potok, který může mít někdy i hodně vody, a chtěl po něm, aby ho přebrodil, a poněvadž jsem neviděla jinou možnost, kousek po proudu se už potok vléval do Berounky a proti proudu byl po obou stranách nepropustně zarostlý, dlouho jsem tam stála, odhadovala sílu proudu a přemítala o tom, jak nejdřív hodím na druhý břeh boty a pak si svléknu kalhoty a zkusím brodění. Co když se ale v poslední chvíli zaleknu a boty už budou na druhém břehu? Nebo co když mi proud v nejhlubším místě, kde to vypadalo, že mi voda bude po stehna, podrazí nohy? Ovšemže bych se vydrápala, ale nejdřív bych se spolehlivě vymáchala i s báglem.

Dvě lekce pokory už mám za sebou, tak si odevzdaně říkám, že tedy půjdu proti proudu tak dlouho, dokud se potok nezúží a nepůjde přeskočit. Což mne dovedlo k lávce, kde už zase byla červená. Dodnes nevím, jestli ty barely jsou nějakou alternativou značení, každopádně byly i podél potoka v louce až k té lávce.

Vleču se do kopce a neuvěřitelné, potkávám pocestné! Otce se synkem, jdou z Liblína do Hřešihlav. Dolévají mi vodu. Popisují stoupání, které mne teď čeká, a pak zase klesání do Liblína. Je krásně, cesta z Bujesil vede úlevně po silnici.

Liblin.jpgTrmácím se po ní, rozlehlou chatovou osadou sestupuji k řece, hotýlek je naštěstí u cesty, jediný, kde znavený poutník může zahnat žízeň a složit rozvrzané kosti, nejbližší koloniál, jak se dozvídám na dotaz po obchodě, je v Kozojedech a výkon, který mám za sebou, mi dává poznat relativitu nejen času, nýbrž i prostoru, protože to není v Kozojedech, nýbrž „až“ v Kozojedech.

Kozojedy jsou odtud dva a půl kilometru, to znamená celkem pět, přes řeku a do kopce, čili zpátky zase z kopce, a jelikož zjišťuji, že toho ze mne vskutku mnoho nezbývá, nechávám si obec se Santiniho kostelíkem na další den.

Pokračování (snad) někdy příště...

Autor: Wanda Dobrovská | úterý 4.10.2011 14:41 | karma článku: 6.04 | přečteno: 633x

Další články blogera

Wanda Dobrovská

Studánka utajená

Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.

14.8.2015 v 22:04 | Karma článku: 8.61 | Přečteno: 204 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Potok Scharka

Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...

2.4.2015 v 10:11 | Karma článku: 7.93 | Přečteno: 274 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na tom bělohorským mostku

Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!

16.3.2015 v 8:43 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 225 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na břevských blatech

Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.

21.2.2015 v 9:57 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 278 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Stanislav Cigánek

Matěj z Janova o jedné katolické církvi

Matěj z Janova, žák Jana Milíče z Kroměříže a v jistém smyslu předchůdce Husův mluvil velmi výstižně o katolicitě církve, která spočívá ve věrnosti Boží Pravdě.

25.6.2017 v 11:23 | Karma článku: 6.77 | Přečteno: 220 | Diskuse

Jan Tomášek

Chaplinovo náměstí

Jeden takový velmi modernistický epigram z Prahy... Krátké čtení k pozdní snídani nebo brzkému obědu.

25.6.2017 v 10:01 | Karma článku: 4.03 | Přečteno: 188 | Diskuse

Martin Rotter

Mýty kolem e-Receptů

e-Recepty jsou opředeny mnoha mýty. Lékarnící nejsou tou ohroženou skupinou, jsou to lékaři. Jak to vím? Jsem programátor, který e-Recept implementuje do software pro lékaře.

25.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 22.75 | Přečteno: 983 | Diskuse

David Gruber

Noc na Karlštejně – postřehy nejen z tohoto z filmu

Na řadu kultovních českých filmů se rád podívám i třeba podvacáté. Čím vyšší je číslo mé divácké reprízy, tím je to větší dobrodružství najít v něm něco nového, co jsem dříve nepostřehl... Dnes zde bude řeč o špatném i o krásném..

25.6.2017 v 9:11 | Karma článku: 20.81 | Přečteno: 838 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Zde odložte inteligenci

Takovýhle klikací chlíveček by mohl vyskočit na monitoru vždy, když vstoupím na nějaký pravodajský web. Zatím odsouhlasuju jen nějaké cookies, které na mne prásknou, že myš držím jako prase kost a mám trenky kapsičkou dopředu.

25.6.2017 v 7:35 | Karma článku: 23.83 | Přečteno: 566 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 654

Psaním se živím, a psaní mě i baví. Jsem ale líná, a tak je blog pro mě skvělá motivace, jak se přimět dát psanou podobu i tématům, která jsou vně mých pracovních závazků. Zájmy: příroda, hudba, spiritualita.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.