Putování III

Civilizace – mimo jiné – docela brutálně bere pěšímu možnost dostat se odněkud někam po cestě, která k tomu účelu odjakživa sloužila. Civilizace nepočítá s tím, že by člověk měl nebo chtěl používat své dvě nohy. Posadila ho do auta a autem ano, autem mu tu možnost zplna dává. Na některé cesty mu dokonce – v zájmu jeho vlastní bezpečnosti – vstupovat zapovídá. Chce-li člověk v civilizovaném světě – a v malé, hustě obydlené zemi – chodit pěšky, dává od toho civilizace ruce pryč. Přenechává pole působnosti romantikům a nejdrobnějším z drobných živnostníků.

Z Roztok jsem si mimo trasu vyšla na Křivoklát. Po silnici. Po jedné straně strmý sráz, po druhé svodidla, na jednom místě zatáčka pod viaduktem, která je nepřehledná i pro řidiče (jsou tam zrcadla). Zástavba mezi strání a Rokytkou (Rakovnickým potokem) skýtá pak už alespoň úzký chodníček, v podstatě se tam ale s pěšími nepočítá, je tam docela provoz a člověk se tam necítí úplně bezpečně.

Dřív poutníka mohl přepadnout lapka, dnes ho může – byl-li by tak pošetilý, že by se chtěl mermomocí držet cest, jejichž smyslem je propojovat lidská sídla – porazit auto. Je tedy veden po turistických cestách, jejichž smyslem není převést ho odněkud někam, nýbrž zavést ho do míst, do nichž by ho normálně ani nenapadlo zavítat, kde něco zajímavého spatří (kapličku, studánku, mlýn, hrad, vyhlídku, strom atd.) nebo třeba i zažije. A aby, když už tam zašel, nezabloudil, má ho značená stezka odtamtud zase bezpečně vyvést „ven“, v podstatě zpátky „na cestu“. (Není to tak úplně všude. V turisticky frekventovanějších místech – například na Karlštejnsku – jsou turistické stezky skutečnými cestami a jsou pěší a cyklistickou alternativou silnic.)

Zbloudění před Zdejcinou mi dalo za vyučenou a boty mám pořád ještě mokré. Takže na trasu z Roztok na Zvíkovec vyrážím po značce, která vede chvíli po silnici, pak v kopci uhýbá do lesa, a přestože neprší, tráva je tam samozřejmě mokrá a je vysoká a všude, protože kolik lidí tudy tak může projít za sezónu, to jen já se tu plahočím do kopce s obrovským báglem, skvostnou vyhlídku ani pořádně neocením, vyplašila jsem zajíce a zase pěkně zprudka dolů, že jsem nezůstala na silnici podél řeky!

Což jsem taky, hned jak se červená a silnice pod Nezabudickými skalami zase sešly, udělala a už jsem se asfaltky nepustila. (Bezpečnostní poznámka: provoz od Křivoklátu z větší části uhýbá na Roztoky, za odbočkou na Nezabudice je pak už úplně minimální.)

A konečně se mohu vyznat ze své lásky k Berounce. Až do Skryjí jsem ji měla vedle sebe. Jen já a řeka. Po dvou dnech deště byla vzdutá. Ne úplně rozvodněná, ale břehy pod vodou, zkalená (to prý je vždycky), prudká – a tichá. Vodáci se na ni toho dne ještě nevrátili. Chůze o samotě, stálým tempem, což na rozdíl od cest lesem a lukami silnice umožňuje, a vedle, občas hodně blízko, zpřítomněný živel. Kdykoliv se na řeku podívám, je to až strašidelné, jak se tam taková obrovská masa vody rychle valí a akusticky se vůbec neprojevuje. Když pomyslím, jak na sebe z lidí kdekdo zvukem upozorňuje – mluví, ba žvaní, křičí, překřikují se, kašlou (na koncertě), šustí, chrastí, nastupují s puštěným rádiem do tramvaje nebo otvírají okno, aby se všichni mohli dozvědět, jakou hudbu právě poslouchají, každý volá, tady jsem, tady jsem! A ta úžasná řeka teče neslyšně, jen stočíte-li k ní dolů zrak, na zlomek vteřiny vás skoro zaskočí mlčenlivým feedbackem, který není pro vás, anebo je pro vás tak jako pro kohokoliv, kdo takhle kdy po jejím břehu kráčel, protože ona tam je, a byla tam a bude, a na vás jí za mák nezáleží, ale když budete chtít, a mne to přímo k tomu ponouká, můžete si z ní vyfabulovat svou stálou průvodkyni. Kdykoliv se podívám, je tam a je živá. Někdy mezi stromy, někdy od silnice kousek dál, a někdy na chvíli vůbec, protože třeba obcházím kopec, ale pak ji zase spatřím a vracím se k ní jako k něčemu, na co se lze spolehnout a co trvá, a já jsem ráda, že o tom vím.

Někdy se ozve. I vzdutá občas zabublala peřejkou a to po silnici jdu a jak je všude tak ticho, chvíli nechápu, kde se tam co děje. Nebo – a to je stejně úžasné jako její mlčenlivý proud – se připomíná zdaleka tlumeným hukotem některého ze svých četných, z valné části zbídačených jezů a ten kus cesty k jezu a pak zase až do chvíle, kdy jeho hlas vymizí, je svět vibracemi sám pro sebe, je tam, fixován pořád do stejné oblasti dosahem zvukových vln na jednu i na druhou stranu a nedá se vyfotit ani nafilmovat. Takhle komunikuje krajina.

Nejpůsobivější to bylo, když jsem šla od řeky už docela daleko ve svahu, protože ve Skryjích vede cesta přes most a od Berounky se vzdaluje, ale od obce Čilá až za Hradiště je do údolí vidět, je tam pěkně široké a zvuk se tam nese tak jakoby nezřetelně a ty chvíle, kdy překračuje práh slyšitelnosti, jsou na pocit zvláštní, obsadí vám vědomí a možná jsou to právě tyhle chvíle, kdy se vám „čistí hlava“, poněvadž váš systém už cosi detekuje, snad je to infrazvuk, ale poznání se dostaví až o něco později a ještě později si uvědomíte, že to bylo něco, na co nikdy nezapomenete.

A ten návrat k Berounce v Kalinově Vsi! Ten pocit... snad se dá nazvat pocitem štěstí, i když si na to moc nepotrpím, být happy je teď ve flóru, ale tohle snad vážně byl pocit štěstí, jako opětovné shledání s milovanou bytostí, a v tu chvíli vím, že se mi po ní stýskalo a jak moc, a mnohem víc toho ještě cítím, když mi tu teď řeka teče u nohou, vděk a pohodu a důvěru, má stálá průvodkyně. Václav Cílek kdesi napsal, že „jeden z nejsilnějších zážitků, jaké řeka může člověku poskytnout, je chůze těsně podél vody“. Kdybych si to přečetla před tím, než jsem se vydala na pouť, považovala bych to za pěknou poetickou formulaci. Na ten citát jsem ale narazila až po té, co jsem se v Kalinově Vsi po sedmi kilometrech odloučení sice na dohled, ale přece jenom na dálku s řekou opět potkala na úrovni břehu, a tak vím, že je za tím prožitek – který, jako mnoho jiných z té cesty, je v podstatě nepopsatelný.

Pominu-li konverzaci s mladými majiteli penzionu Trilobit ve Skryjích, kde jsem se zastavila na bramboračku, nepotkala jsem cestou ani nohu. V Hradišti mi došla voda, požádala jsem přes plot chalupářku, jíž se rozštěkal pes a vzbudil jí dítě, za což psa pokárala a já jsem se kála, protože mně připadalo, že za to můžu, pes štěkal na mě, nicméně vodu mi natočila, na tohle se člověku smrsknou interakce s bližními, když je na pouti. A v Kalinově Vsi si dědeček s vnukem při pohledu na můj batoh a pot na poslední chvíli rozmysleli ptát se mě, v kolik odtud jede autobus bůhvíkam. Vy jdete pěšky, tak to asi nebudete vědět. To fakt ne, já se ještě musím vyšplhat na Zvíkovec, je to už jen kilometr, ale možná tam nedolezu.

Dolezla jsem, ovšemže jsem dolezla. Myslím, že člověk doleze za všech okolností. To jsem ovšem ještě nevěděla, že život – včetně hospody – zůstal dole u řeky. Hospoda? Ta měla dnes jen do tří, musíte dolů do Vsi. Odtamtud jsem právě přišla. Je to kousek. Ne, zpátky už nepůjdu, všechno mě bolí.

K jídlu ve Zvíkovci navečer už nic neseženete, naštěstí mám ještě železnou zásobu – sardinky a pytlík rozinek. Pro nohy pak Voltaren, AllgaSan a dárek od mé máti, úžasné mléko s mátou a tea tree.