Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Stezky, cesty, silnice

28. 08. 2011 12:00:00
Kde je archetyp poutnictví, nutkavé touhy vyrazit na cestu a trmácet se za nejistým, možná i neznámým cílem? Pohnutky jako snaha o přežití nebo obživa nebo sociální interakce se mohou zdát přízemní – jde přece o spirituální záležitost!

Ale připodobníme-li putování tahu ptáků, rozměr jednoty s přírodou a vesmírem se rázem stane zjevným. I poutník táhne. Táhne se ve stopách dávných předků, kteří táhli ze zimy do tepla, ze tmy za světlem, z vypasených pastvin a vyčerpané půdy na neobdělaná území, ze sídel, kde začínalo být těsno, někam, kde se mohli, byť v potu tváře, zařídit více po svém a cítit se svobodně.

Putování je osvobozující.

Cesta z Prahy na západ po trasách starých zemských stezek vede i dnes složitým terénem, možná proto také tu bylo těch cest vždy víc a žádná nebyla hlavní. Těžko se vytyčovaly, těžko se udržovaly a rychle zase zarůstaly. Protože ale putování je navazování kontaktu s energetickými zdroji nejen v prostoru, ale i v čase, má smysl jít po cestě pečetěné funkčností spojnice míst, která naši předkové považovali za důležitá.

Na své pouti z Prahy na západ jsem si vybrala trasu, která kdysi dávno pocestného, odvážného pocestného, nutno dodat, nebo spíše družinu či karavanu, prováděla pomezním hvozdem kolem hradu Přimda – druhého nejstaršího dochovaného kamenného hradu u nás. Byla to cesta významná, cesta bojovníků, kupců i diplomatů, zvědů, pocestných, poutníků, tuláků i lapků. Některé úseky té cesty pozbyly časem funkčnosti, vytvořila se nová spojení, ale z jejích nejfunkčnějších úseků se staly silnice a v době budování dálnic se – sotva to politické poměry dovolily – tudy natáhla i dálnice. Cesty jsou jako řeky, protéká jimi a rozlévá se po nich duše kultury. I ony se zanášejí, opouštějí slepá ramena, nalézají si jiná koryta.

Je zvláštní, jak aktuální cíl mění i pohled na trasu cesty. Dáte-li si za cíl Norimberk, do něhož se cesty v tomto směru sbíhají (staré přes Tachov a přes Přimdu, novodobá dálnice i turistická I24), nebo rovnou Santiago, je trasa z Prahy jasná: přes Beroun, Rokycany, Plzeň a Kladruby. Tudy Norimberská stezka vedla relativně nejschůdnějším terénem tzv. Hořovické brázdy, hlásí se k ní obce Žebrák, Hořovice, Holoubkov a je obsazena železniční tratí, silnicí (II/605) i dálnicí (D/5).

Na pěším putování se ocitáte ve stavu mezi přírodou a civilizací – v každém okamžiku, v neustálém teď, do něhož vstupují i všechna teď minulosti. Kdyby se dnešní poutník chtěl mermomocí držet tepen, jimiž proudí životodárná míza civilizace, musel by jít po silnicích, ba tu a tam i po dálnicích.

To ale nejde, nebo je to hodně nebezpečné, a tak musí opustit kulturu víc, než k tomu byl nucen jeho předchůdce ještě na počátku dvacátého století, a pohroužit se hlouběji do lůna přírody.

To je další z poznání, které přináší putování: poutník kráčí, no někdy se spíš plahočí, já jsem v kopcích u Berounky občas i lezla po čtyřech, mezi dvěma světy, přírodou a kulturou, ale ne v rozpolcení nebo střetu, nýbrž v rovnováze. A rovnováha není nic statického, je to stav, který je nutno setrvale dotahovat, hlídat a udržovat, každou chvíli má něco tendenci vychýlit se ze soustavy na tu či onu stranu a když se takový úlet či úkrok nepodchytí včas, dříve či později se začne sypat celý systém. Poutníkovi k dosažení rovnovážného stavu pomáhá bdělost. V kontaktu s krajinou je bytostí obdařenou vědomím, civilizaci poměřuje nekonečností prostoru a bezčasím. Není-li dostatečně bdělý, dostane rychle za vyučenou a příště už udělá všechno pro to, aby si bdělost uchoval.

Stanovíte-li si cíl v prostoru české kotliny, dojdete k Přimdě, respektive – kvůli silničnímu tahu – o 14 kilometrů jižněji do Bělé nad Radbuzou spletitou síti turistických cest, na nichž jsou místy souvislosti s archeytpem poutnictví hodně rozostřené. Zase se tím člověk ale více spojuje s krajem, jímž prochází, a cesta se opravdu stává cílem, protože vytčený cíl je daleko a jakoby se čím dál tím více ještě vzdaluje. Putujíc kolem Berounky, vlastně stranou dávné dálkové trasy, ba dost daleko od ní, propadla jsem se až k našim slovanským a možná i keltským předkům, o jejichž komunitních zvycích toho víme poskrovnu. Nevíme, jak spolu komunikovala hradiště na ostrožnách nad řekou a jestli ti lidé stáli víc o komunikaci nebo o nezávislost. Jestli dávali přednost vzájemným půtkám nebo tržní výměně užitečných komodit. K obojímu jsou zapotřebí cesty. Cesty usnadňují obchod i nájezdy. A jsou-li mizerné nebo neudržované – to i to znesnadňují. V některých časech byly neudržované stezky z vojenského hlediska dokonce pokládány za strategickou výhodu, obchod si ovšem v takovém případě najde cestu jinudy anebo do kraje vůbec nedosáhne. Nicméně i tady byly nějaké cesty, byť tudy nevedl hlavní tah.

A místní lidé o nich ví a zakládají spolky, které se snaží mapovat zaniklé úseky starých zemských stezek. Líbí se mi to, protože se tak – neverbálně, nadčasově – navazuje kontakt s vědomím našich předků a má-li být putování aktivitou nejen fyzickou, ale i duchovní, tady se dotýká skutečné podstaty ducha. Ale pocit mám z toho kraje takový, že je stvořen spíše pro ducha boje než obchodu a poutník jím má trochu smutné putování. Poutník není poustevník, a i když cestuje sám, je jeho samota samotou vprostřed lidí, ne samotou stranou civilizace.

Zbytky hradišť, hradů a tvrzí jsou zřejmě svědectvím divokých dob, kdy neprůchodnost terénu byla pro místní obyvatele i pro správce území, někdy hodně vzdálené, dobrou bezpečnostní pojistkou. Ostatně Karlštejn nechal moudrý Karel IV. zbudovat jako trezor pro říšské korunovační klenoty a takto fungoval hrad až do začátku 17. století. Dramatický kraj kolem Berounky si v mírových časech poradil se svou dispozicí po svém: dva světy, svět civilizace a svět přírody, se v něm stýkají na mokré cestě – tou hlavní tepnou je tu řeka a „pocestnými“ jsou vodáci.

pokus.jpgJako poutník tudy tedy kráčíte stranou hlavního silničního tahu i stranou tahu vodního a v lůně přírody máte habaděj příležitosti ke kontaktu s duchem kultury, který je kolem Berounky hodně panteistický. Všelijakých takzvaně energeticky silných míst je na trase – podle autorek a autorů různých dušezpytných knížek – dost a dost (nedělám si z toho tak úplně legraci – osobně jsem dokázala detekovat cosi jako silný náboj na Tetíně), s „posvátnými“ místy hodnými zastavení ve smyslu poutní mise tak, jak ji uchovává křesťanská tradice, je to tady jako s bankomaty. Ne že bych musela putovat od kláštera ke klášteru – klidně bych putovala od pivovaru k pivovaru, ale to by bylo se stejným výsledkem, a ostatně kdyby kláštery dnes byly, čím bývaly, putování od kláštera ke klášteru by bylo totéž jako putování od pivovaru k pivovaru, protože v každém pořádném klášteře mívali pivovar.

Ale kláštery vskutku už nejsou tím, čím bývaly, a nikdy už nebudou (pokud po roce 1785 a 1948 vůbec jsou), a ani kostely a kostelíky na cestě nemají potenciál otevřít bránu poutníkovi, pokud by náhodou zavítal, protože jsou po většinu týdne zavřené a pana faráře mají obvykle přespolního.

Spirituálně je pro mě propad do předkřesťanských reálií v pohodě, ale ztráta kontaktu s civilizací už je dost citelná, navíc nechci, ale vážně už nechci chodit lesem v mokré trávě, a tak z Roztok volím cestu po silnici podél Berounky.

Autor: Wanda Dobrovská | neděle 28.8.2011 12:00 | karma článku: 7.83 | přečteno: 1002x

Další články blogera

Wanda Dobrovská

Studánka utajená

Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.

14.8.2015 v 22:04 | Karma článku: 8.61 | Přečteno: 204 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Potok Scharka

Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...

2.4.2015 v 10:11 | Karma článku: 7.93 | Přečteno: 274 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na tom bělohorským mostku

Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!

16.3.2015 v 8:43 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 225 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na břevských blatech

Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.

21.2.2015 v 9:57 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 278 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Stanislav Cigánek

Matěj z Janova o jedné katolické církvi

Matěj z Janova, žák Jana Milíče z Kroměříže a v jistém smyslu předchůdce Husův mluvil velmi výstižně o katolicitě církve, která spočívá ve věrnosti Boží Pravdě.

25.6.2017 v 11:23 | Karma článku: 6.77 | Přečteno: 253 | Diskuse

Jan Tomášek

Chaplinovo náměstí

Jeden takový velmi modernistický epigram z Prahy... Krátké čtení k pozdní snídani nebo brzkému obědu.

25.6.2017 v 10:01 | Karma článku: 4.39 | Přečteno: 196 | Diskuse

Martin Rotter

Mýty kolem e-Receptů

e-Recepty jsou opředeny mnoha mýty. Lékarnící nejsou tou ohroženou skupinou, jsou to lékaři. Jak to vím? Jsem programátor, který e-Recept implementuje do software pro lékaře.

25.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 23.56 | Přečteno: 1058 | Diskuse

David Gruber

Noc na Karlštejně – postřehy nejen z tohoto z filmu

Na řadu kultovních českých filmů se rád podívám i třeba podvacáté. Čím vyšší je číslo mé divácké reprízy, tím je to větší dobrodružství najít v něm něco nového, co jsem dříve nepostřehl... Dnes zde bude řeč o špatném i o krásném..

25.6.2017 v 9:11 | Karma článku: 20.81 | Přečteno: 861 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Zde odložte inteligenci

Takovýhle klikací chlíveček by mohl vyskočit na monitoru vždy, když vstoupím na nějaký pravodajský web. Zatím odsouhlasuju jen nějaké cookies, které na mne prásknou, že myš držím jako prase kost a mám trenky kapsičkou dopředu.

25.6.2017 v 7:35 | Karma článku: 23.98 | Přečteno: 578 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 654

Psaním se živím, a psaní mě i baví. Jsem ale líná, a tak je blog pro mě skvělá motivace, jak se přimět dát psanou podobu i tématům, která jsou vně mých pracovních závazků. Zájmy: příroda, hudba, spiritualita.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.