Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Stezky, cesty, silnice

28. 08. 2011 12:00:00
Kde je archetyp poutnictví, nutkavé touhy vyrazit na cestu a trmácet se za nejistým, možná i neznámým cílem? Pohnutky jako snaha o přežití nebo obživa nebo sociální interakce se mohou zdát přízemní – jde přece o spirituální záležitost!

Ale připodobníme-li putování tahu ptáků, rozměr jednoty s přírodou a vesmírem se rázem stane zjevným. I poutník táhne. Táhne se ve stopách dávných předků, kteří táhli ze zimy do tepla, ze tmy za světlem, z vypasených pastvin a vyčerpané půdy na neobdělaná území, ze sídel, kde začínalo být těsno, někam, kde se mohli, byť v potu tváře, zařídit více po svém a cítit se svobodně.

Putování je osvobozující.

Cesta z Prahy na západ po trasách starých zemských stezek vede i dnes složitým terénem, možná proto také tu bylo těch cest vždy víc a žádná nebyla hlavní. Těžko se vytyčovaly, těžko se udržovaly a rychle zase zarůstaly. Protože ale putování je navazování kontaktu s energetickými zdroji nejen v prostoru, ale i v čase, má smysl jít po cestě pečetěné funkčností spojnice míst, která naši předkové považovali za důležitá.

Na své pouti z Prahy na západ jsem si vybrala trasu, která kdysi dávno pocestného, odvážného pocestného, nutno dodat, nebo spíše družinu či karavanu, prováděla pomezním hvozdem kolem hradu Přimda – druhého nejstaršího dochovaného kamenného hradu u nás. Byla to cesta významná, cesta bojovníků, kupců i diplomatů, zvědů, pocestných, poutníků, tuláků i lapků. Některé úseky té cesty pozbyly časem funkčnosti, vytvořila se nová spojení, ale z jejích nejfunkčnějších úseků se staly silnice a v době budování dálnic se – sotva to politické poměry dovolily – tudy natáhla i dálnice. Cesty jsou jako řeky, protéká jimi a rozlévá se po nich duše kultury. I ony se zanášejí, opouštějí slepá ramena, nalézají si jiná koryta.

Je zvláštní, jak aktuální cíl mění i pohled na trasu cesty. Dáte-li si za cíl Norimberk, do něhož se cesty v tomto směru sbíhají (staré přes Tachov a přes Přimdu, novodobá dálnice i turistická I24), nebo rovnou Santiago, je trasa z Prahy jasná: přes Beroun, Rokycany, Plzeň a Kladruby. Tudy Norimberská stezka vedla relativně nejschůdnějším terénem tzv. Hořovické brázdy, hlásí se k ní obce Žebrák, Hořovice, Holoubkov a je obsazena železniční tratí, silnicí (II/605) i dálnicí (D/5).

Na pěším putování se ocitáte ve stavu mezi přírodou a civilizací – v každém okamžiku, v neustálém teď, do něhož vstupují i všechna teď minulosti. Kdyby se dnešní poutník chtěl mermomocí držet tepen, jimiž proudí životodárná míza civilizace, musel by jít po silnicích, ba tu a tam i po dálnicích.

To ale nejde, nebo je to hodně nebezpečné, a tak musí opustit kulturu víc, než k tomu byl nucen jeho předchůdce ještě na počátku dvacátého století, a pohroužit se hlouběji do lůna přírody.

To je další z poznání, které přináší putování: poutník kráčí, no někdy se spíš plahočí, já jsem v kopcích u Berounky občas i lezla po čtyřech, mezi dvěma světy, přírodou a kulturou, ale ne v rozpolcení nebo střetu, nýbrž v rovnováze. A rovnováha není nic statického, je to stav, který je nutno setrvale dotahovat, hlídat a udržovat, každou chvíli má něco tendenci vychýlit se ze soustavy na tu či onu stranu a když se takový úlet či úkrok nepodchytí včas, dříve či později se začne sypat celý systém. Poutníkovi k dosažení rovnovážného stavu pomáhá bdělost. V kontaktu s krajinou je bytostí obdařenou vědomím, civilizaci poměřuje nekonečností prostoru a bezčasím. Není-li dostatečně bdělý, dostane rychle za vyučenou a příště už udělá všechno pro to, aby si bdělost uchoval.

Stanovíte-li si cíl v prostoru české kotliny, dojdete k Přimdě, respektive – kvůli silničnímu tahu – o 14 kilometrů jižněji do Bělé nad Radbuzou spletitou síti turistických cest, na nichž jsou místy souvislosti s archeytpem poutnictví hodně rozostřené. Zase se tím člověk ale více spojuje s krajem, jímž prochází, a cesta se opravdu stává cílem, protože vytčený cíl je daleko a jakoby se čím dál tím více ještě vzdaluje. Putujíc kolem Berounky, vlastně stranou dávné dálkové trasy, ba dost daleko od ní, propadla jsem se až k našim slovanským a možná i keltským předkům, o jejichž komunitních zvycích toho víme poskrovnu. Nevíme, jak spolu komunikovala hradiště na ostrožnách nad řekou a jestli ti lidé stáli víc o komunikaci nebo o nezávislost. Jestli dávali přednost vzájemným půtkám nebo tržní výměně užitečných komodit. K obojímu jsou zapotřebí cesty. Cesty usnadňují obchod i nájezdy. A jsou-li mizerné nebo neudržované – to i to znesnadňují. V některých časech byly neudržované stezky z vojenského hlediska dokonce pokládány za strategickou výhodu, obchod si ovšem v takovém případě najde cestu jinudy anebo do kraje vůbec nedosáhne. Nicméně i tady byly nějaké cesty, byť tudy nevedl hlavní tah.

A místní lidé o nich ví a zakládají spolky, které se snaží mapovat zaniklé úseky starých zemských stezek. Líbí se mi to, protože se tak – neverbálně, nadčasově – navazuje kontakt s vědomím našich předků a má-li být putování aktivitou nejen fyzickou, ale i duchovní, tady se dotýká skutečné podstaty ducha. Ale pocit mám z toho kraje takový, že je stvořen spíše pro ducha boje než obchodu a poutník jím má trochu smutné putování. Poutník není poustevník, a i když cestuje sám, je jeho samota samotou vprostřed lidí, ne samotou stranou civilizace.

Zbytky hradišť, hradů a tvrzí jsou zřejmě svědectvím divokých dob, kdy neprůchodnost terénu byla pro místní obyvatele i pro správce území, někdy hodně vzdálené, dobrou bezpečnostní pojistkou. Ostatně Karlštejn nechal moudrý Karel IV. zbudovat jako trezor pro říšské korunovační klenoty a takto fungoval hrad až do začátku 17. století. Dramatický kraj kolem Berounky si v mírových časech poradil se svou dispozicí po svém: dva světy, svět civilizace a svět přírody, se v něm stýkají na mokré cestě – tou hlavní tepnou je tu řeka a „pocestnými“ jsou vodáci.

pokus.jpgJako poutník tudy tedy kráčíte stranou hlavního silničního tahu i stranou tahu vodního a v lůně přírody máte habaděj příležitosti ke kontaktu s duchem kultury, který je kolem Berounky hodně panteistický. Všelijakých takzvaně energeticky silných míst je na trase – podle autorek a autorů různých dušezpytných knížek – dost a dost (nedělám si z toho tak úplně legraci – osobně jsem dokázala detekovat cosi jako silný náboj na Tetíně), s „posvátnými“ místy hodnými zastavení ve smyslu poutní mise tak, jak ji uchovává křesťanská tradice, je to tady jako s bankomaty. Ne že bych musela putovat od kláštera ke klášteru – klidně bych putovala od pivovaru k pivovaru, ale to by bylo se stejným výsledkem, a ostatně kdyby kláštery dnes byly, čím bývaly, putování od kláštera ke klášteru by bylo totéž jako putování od pivovaru k pivovaru, protože v každém pořádném klášteře mívali pivovar.

Ale kláštery vskutku už nejsou tím, čím bývaly, a nikdy už nebudou (pokud po roce 1785 a 1948 vůbec jsou), a ani kostely a kostelíky na cestě nemají potenciál otevřít bránu poutníkovi, pokud by náhodou zavítal, protože jsou po většinu týdne zavřené a pana faráře mají obvykle přespolního.

Spirituálně je pro mě propad do předkřesťanských reálií v pohodě, ale ztráta kontaktu s civilizací už je dost citelná, navíc nechci, ale vážně už nechci chodit lesem v mokré trávě, a tak z Roztok volím cestu po silnici podél Berounky.

Autor: Wanda Dobrovská | neděle 28.8.2011 12:00 | karma článku: 7.83 | přečteno: 1003x

Další články blogera

Wanda Dobrovská

Studánka utajená

Původně to byla cesta podél dalšího z přítoků Litovicko-Šáreckého potoka, úplně mrňavého, necelé dva kilometry dlouhého, který na mapě ani nemá jméno, ale podle studánky kdesi na jeho horním toku se mu místně říká Zlodějka.

14.8.2015 v 22:04 | Karma článku: 8.61 | Přečteno: 211 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Potok Scharka

Že se ještě vracím k tomu mostku, ale v originálních popisech bitvy na Bílé hoře fakt figuruje jako mostek přes potok Scharka a takhle je potok označen i v Ottově slovníku naučném. Chystám se teď totiž projít tu část potoka, během níž se z Litovického změní na Šárecký, což je transmutace, která mne fascinuje. Zkuste se někoho na Červeném vrchu zeptat, odkud teče Šárecký potok dole v údolí. Málokdo to ví. Potok jako by se kdesi za Ruzyní ponořil do anonymity a na nějaký čas dočista zmizel. Odkud teče voda do Džbánu? No... hm...

2.4.2015 v 10:11 | Karma článku: 7.93 | Přečteno: 278 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na tom bělohorským mostku

Je to k nevíře, ale než jsem obešla celou hostivickou rybniční soustavu, trvalo mi to rok! A kdykoliv se tam teď vracím, vždycky mají rybníky i potok pro mě zase ještě něco nového, třeba průchod podél potoka od hráze v Hostivicích nebo potůčky s „břvemi“ v bažantnici u Kalého nebo revitalizační práce na potoce – přece jen začaly!

16.3.2015 v 8:43 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 230 | Diskuse

Wanda Dobrovská

Na břevských blatech

Procházím krajinou, která kdysi bývala močálem nebo skvostnými mokřinami. Od Břví, možná už od Chýně až k Ruzyni v dobách, kdy ještě neexistovaly Břve, Chýně ani Ruzyně. Nejstarší archeologicky doložená tavicí pec na železo na našem území se našla v Chýni a je pravěkého původu. Ve Zličíně se zase poměrně nedávno nalezly zbytky pravěké cesty. V pravěku to na širých pláních východně od hřebenu nad potokem dnes zvaným Kačák zkrátka žilo bažina nebažina. Ostatně bažina je obyvatelná a je i lokálně průchodná. Pouze dálkové cesty se jí vyhýbají.

21.2.2015 v 9:57 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 287 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

V Barceloně neobjímali džihadisty, a odskákali si to

V Dánsku mají nápad, obejměte džihadistu a on se polepší a integruje se. Španělům se to ještě nedoneslo. Postrádám reakce politiků, jak jsou šokováni. Už to je nějak okoukané, tak si zvykejte holoto. Zatímco v USA do davu najíždí

18.8.2017 v 4:47 | Karma článku: 40.91 | Přečteno: 2067 | Diskuse

Libuse Palkova

Letní noc

Léto se blíži ke svému konci a letní noci už nejsou právě žhavé-někdy si při večerním grilování musíme přehodit něco teplého přes ramena. Ale snad ta romatika letních nocí ještě chvíli vydrží.

17.8.2017 v 23:38 | Karma článku: 7.26 | Přečteno: 212 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Záchranné složky (na obrazovkách) v akci

Taky jste jistě postřehli, že většina seriálů se točí ohledně dramat v lidském životě, že? A kdo s nimi přichází ponejvíce do styku? Policie nebo zdravotníci. A samo sebou i hasiči. Čili takzvané záchranné složky...

17.8.2017 v 20:20 | Karma článku: 10.39 | Přečteno: 363 | Diskuse

Libuse Palkova

Nemám ráda hady

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá..Určitě si tuhle písničku pamatujete z dětství. I já má ráda všechna zvířátka, nejen chlupatá, ale některá naopak nesnáším-třeba pavouky a hady

17.8.2017 v 19:31 | Karma článku: 8.57 | Přečteno: 327 | Diskuse

Naďa Dubcová

Pan Srp hledá kladivo

Pan Srp nám dnes v televizi s vážnou tváří sdělil (psáno mými slovy), že v roce 1968 byli komunisti hodní, že by se účast ve straně neměla brát jako mínus pro funkci v radě v ÚSTR, na kterou je tlačen (proč?) a vůbec...

17.8.2017 v 19:29 | Karma článku: 26.79 | Přečteno: 609 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 656

Psaním se živím, a psaní mě i baví. Jsem ale líná, a tak je blog pro mě skvělá motivace, jak se přimět dát psanou podobu i tématům, která jsou vně mých pracovních závazků. Zájmy: příroda, hudba, spiritualita.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.