Stezky, cesty, silnice

Kde je archetyp poutnictví, nutkavé touhy vyrazit na cestu a trmácet se za nejistým, možná i neznámým cílem? Pohnutky jako snaha o přežití nebo obživa nebo sociální interakce se mohou zdát přízemní – jde přece o spirituální záležitost!

Ale připodobníme-li putování tahu ptáků, rozměr jednoty s přírodou a vesmírem se rázem stane zjevným. I poutník táhne. Táhne se ve stopách dávných předků, kteří táhli ze zimy do tepla, ze tmy za světlem, z vypasených pastvin a vyčerpané půdy na neobdělaná území, ze sídel, kde začínalo být těsno, někam, kde se mohli, byť v potu tváře, zařídit více po svém a cítit se svobodně.

Putování je osvobozující.

Cesta z Prahy na západ po trasách starých zemských stezek vede i dnes složitým terénem, možná proto také tu bylo těch cest vždy víc a žádná nebyla hlavní. Těžko se vytyčovaly, těžko se udržovaly a rychle zase zarůstaly. Protože ale putování je navazování kontaktu s energetickými zdroji nejen v prostoru, ale i v čase, má smysl jít po cestě pečetěné funkčností spojnice míst, která naši předkové považovali za důležitá.

Na své pouti z Prahy na západ jsem si vybrala trasu, která kdysi dávno pocestného, odvážného pocestného, nutno dodat, nebo spíše družinu či karavanu, prováděla pomezním hvozdem kolem hradu Přimda – druhého nejstaršího dochovaného kamenného hradu u nás. Byla to cesta významná, cesta bojovníků, kupců i diplomatů, zvědů, pocestných, poutníků, tuláků i lapků. Některé úseky té cesty pozbyly časem funkčnosti, vytvořila se nová spojení, ale z jejích nejfunkčnějších úseků se staly silnice a v době budování dálnic se – sotva to politické poměry dovolily – tudy natáhla i dálnice. Cesty jsou jako řeky, protéká jimi a rozlévá se po nich duše kultury. I ony se zanášejí, opouštějí slepá ramena, nalézají si jiná koryta.

Je zvláštní, jak aktuální cíl mění i pohled na trasu cesty. Dáte-li si za cíl Norimberk, do něhož se cesty v tomto směru sbíhají (staré přes Tachov a přes Přimdu, novodobá dálnice i turistická I24), nebo rovnou Santiago, je trasa z Prahy jasná: přes Beroun, Rokycany, Plzeň a Kladruby. Tudy Norimberská stezka vedla relativně nejschůdnějším terénem tzv. Hořovické brázdy, hlásí se k ní obce Žebrák, Hořovice, Holoubkov a je obsazena železniční tratí, silnicí (II/605) i dálnicí (D/5).

Na pěším putování se ocitáte ve stavu mezi přírodou a civilizací – v každém okamžiku, v neustálém teď, do něhož vstupují i všechna teď minulosti. Kdyby se dnešní poutník chtěl mermomocí držet tepen, jimiž proudí životodárná míza civilizace, musel by jít po silnicích, ba tu a tam i po dálnicích.

To ale nejde, nebo je to hodně nebezpečné, a tak musí opustit kulturu víc, než k tomu byl nucen jeho předchůdce ještě na počátku dvacátého století, a pohroužit se hlouběji do lůna přírody.

To je další z poznání, které přináší putování: poutník kráčí, no někdy se spíš plahočí, já jsem v kopcích u Berounky občas i lezla po čtyřech, mezi dvěma světy, přírodou a kulturou, ale ne v rozpolcení nebo střetu, nýbrž v rovnováze. A rovnováha není nic statického, je to stav, který je nutno setrvale dotahovat, hlídat a udržovat, každou chvíli má něco tendenci vychýlit se ze soustavy na tu či onu stranu a když se takový úlet či úkrok nepodchytí včas, dříve či později se začne sypat celý systém. Poutníkovi k dosažení rovnovážného stavu pomáhá bdělost. V kontaktu s krajinou je bytostí obdařenou vědomím, civilizaci poměřuje nekonečností prostoru a bezčasím. Není-li dostatečně bdělý, dostane rychle za vyučenou a příště už udělá všechno pro to, aby si bdělost uchoval.

Stanovíte-li si cíl v prostoru české kotliny, dojdete k Přimdě, respektive – kvůli silničnímu tahu – o 14 kilometrů jižněji do Bělé nad Radbuzou spletitou síti turistických cest, na nichž jsou místy souvislosti s archeytpem poutnictví hodně rozostřené. Zase se tím člověk ale více spojuje s krajem, jímž prochází, a cesta se opravdu stává cílem, protože vytčený cíl je daleko a jakoby se čím dál tím více ještě vzdaluje. Putujíc kolem Berounky, vlastně stranou dávné dálkové trasy, ba dost daleko od ní, propadla jsem se až k našim slovanským a možná i keltským předkům, o jejichž komunitních zvycích toho víme poskrovnu. Nevíme, jak spolu komunikovala hradiště na ostrožnách nad řekou a jestli ti lidé stáli víc o komunikaci nebo o nezávislost. Jestli dávali přednost vzájemným půtkám nebo tržní výměně užitečných komodit. K obojímu jsou zapotřebí cesty. Cesty usnadňují obchod i nájezdy. A jsou-li mizerné nebo neudržované – to i to znesnadňují. V některých časech byly neudržované stezky z vojenského hlediska dokonce pokládány za strategickou výhodu, obchod si ovšem v takovém případě najde cestu jinudy anebo do kraje vůbec nedosáhne. Nicméně i tady byly nějaké cesty, byť tudy nevedl hlavní tah.

A místní lidé o nich ví a zakládají spolky, které se snaží mapovat zaniklé úseky starých zemských stezek. Líbí se mi to, protože se tak – neverbálně, nadčasově – navazuje kontakt s vědomím našich předků a má-li být putování aktivitou nejen fyzickou, ale i duchovní, tady se dotýká skutečné podstaty ducha. Ale pocit mám z toho kraje takový, že je stvořen spíše pro ducha boje než obchodu a poutník jím má trochu smutné putování. Poutník není poustevník, a i když cestuje sám, je jeho samota samotou vprostřed lidí, ne samotou stranou civilizace.

Zbytky hradišť, hradů a tvrzí jsou zřejmě svědectvím divokých dob, kdy neprůchodnost terénu byla pro místní obyvatele i pro správce území, někdy hodně vzdálené, dobrou bezpečnostní pojistkou. Ostatně Karlštejn nechal moudrý Karel IV. zbudovat jako trezor pro říšské korunovační klenoty a takto fungoval hrad až do začátku 17. století. Dramatický kraj kolem Berounky si v mírových časech poradil se svou dispozicí po svém: dva světy, svět civilizace a svět přírody, se v něm stýkají na mokré cestě – tou hlavní tepnou je tu řeka a „pocestnými“ jsou vodáci.

Jako poutník tudy tedy kráčíte stranou hlavního silničního tahu i stranou tahu vodního a v lůně přírody máte habaděj příležitosti ke kontaktu s duchem kultury, který je kolem Berounky hodně panteistický. Všelijakých takzvaně energeticky silných míst je na trase – podle autorek a autorů různých dušezpytných knížek – dost a dost (nedělám si z toho tak úplně legraci – osobně jsem dokázala detekovat cosi jako silný náboj na Tetíně), s „posvátnými“ místy hodnými zastavení ve smyslu poutní mise tak, jak ji uchovává křesťanská tradice, je to tady jako s bankomaty. Ne že bych musela putovat od kláštera ke klášteru – klidně bych putovala od pivovaru k pivovaru, ale to by bylo se stejným výsledkem, a ostatně kdyby kláštery dnes byly, čím bývaly, putování od kláštera ke klášteru by bylo totéž jako putování od pivovaru k pivovaru, protože v každém pořádném klášteře mívali pivovar.

Ale kláštery vskutku už nejsou tím, čím bývaly, a nikdy už nebudou (pokud po roce 1785 a 1948 vůbec jsou), a ani kostely a kostelíky na cestě nemají potenciál otevřít bránu poutníkovi, pokud by náhodou zavítal, protože jsou po většinu týdne zavřené a pana faráře mají obvykle přespolního.

Spirituálně je pro mě propad do předkřesťanských reálií v pohodě, ale ztráta kontaktu s civilizací už je dost citelná, navíc nechci, ale vážně už nechci chodit lesem v mokré trávě, a tak z Roztok volím cestu po silnici podél Berounky.