Zákon o poškozování veřejného zdraví

Motto: Zvyky a mravy jsou jiné, majetek a hodnosti přesunuty. – Světu vládne ušní lékař. (Gustav Meyrink: Fialová smrt, 1903)

Zatímco v rezortu zdravotnictví se široce řeší kauza odcházejících lékařů, takřka nepovšimnut zůstává – z rezortu téhož ministra – návrh novely nařízení vlády o ochraně veřejného zdraví, jíž se mají zvýšit limity venkovní hlukové zátěže o 5 dB ve dne a o 5 dB až 10 dB v noci. Jde přitom o naprosto zásadní věc za prvé proto, že se týká zdraví občanů (postižení následky expozicím hluku jsou nevratná a osudová), za druhé proto, že je zcela absurdní, že „nařízení vlády o ochraně veřejného zdraví“ se zde má stát nástrojem k poškozování veřejného zdraví.

Sluchové centrum v mozku jede naplno i ve spánku. V praxi se to projevuje třeba tím, že vnější zvukový podnět (tikot nástěnných hodin, zvonění telefonu, hluk přistávajícího letadla) se člověku projektuje do snu jako součást nějakého audiovizuálního děje nebo scény. Když se tak děje občas, nervová soustava si s tím ještě dokáže poradit. Když je ale člověk hlukové zátěži vystaven dlouhodobě, dostává se do stavu trvalého stresu a ztratí schopnost odpočívat. (Chronická únava a nespavost figurují ve výčtu negativních dopadů hluku na zdraví na prvních místech.) Na celém procesu je zrádné to, že následky na zdraví se dostavují plíživě. Nějaký čas s hlukem bojujete – třeba tak, že si vytváříte vlastní hluk (sousedovu televizi ve vedlejším bytě přehlušujete tak, že si pouštíte vlastní hudbu na plné pecky) nebo si předstíráte, že vám hluk zvenku nevadí. Po celou dobu jste ale jakoby neustále ve střehu, v jakési zacyklené stresové reakci, ze které se vám pak už nepodaří vystoupit, ani když se octnete v podmínkách, které žádný zvukově-stresový faktor neobsahují.

„Nadměrný hluk působí negativně ... na centrální nervovou soustavu a vegetativní soustavu a jejich prostřednictvím na zrak, frekvenci tepu, krevní tlak, trávicí ústrojí aj.,“ uvádí Iva Kratochvílová ve studii Hluk a jeho působení na lidský organismus. „Hluk snižuje možnost mluvní komunikace, a tím zvyšuje hlasovou námahu, nepříznivě ovlivňuje psychiku, stresuje, vyčerpává a stojí v pozadí řady psychosomatických onemocnění. Narušuje koncentraci, pracovní píli, přesnost, výkonnost, sociální vztahy a vede k poruchám spánku a neurotizaci. (Významněji jsou zasaženy ženy a děti.)“

Podobných citátů by bylo možno uvést desítky. Výzkumy působení akustických podnětů na lidský organismus se provádějí na vysokých školách různého zaměření (včetně například Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice nebo v Centru Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí) i na specializovaných pracovištích (Státní zdravotní ústav, Zdravotní ústav Brno aj.). Všechny se shodují v tom, že hluk je jednou z nejrozšířenějších škodlivin zamořujících prostředí, ve kterém trávíme svůj privátní i pracovní čas.

Hluk je každý nechtěný zvuk, který člověka ruší, obtěžuje nebo mu škodí na zdraví. „Sluchový analyzátor má funkci alarmujícího orgánu, převážnou většinu výstražných podnětů z prostředí člověk přijímá právě sluchem.“ Sluch nejde vypnout a sebezáchovné reakce, které jsou zakódovány ve vegetativním systému, nelze obelstít intelektuální argumentací. Když v procesu vyvažování přírody a kultury převáží příkazy civilizace – v tomto případě typu „zkus si toho nevšímat“, „musíš to nějak vydržet“, „na to si zvykneš“ – hrozí sebedestrukce, mimochodem časté téma umění 20. i 21. století.

Limity hlukové zátěže nejsou ve všech zemích stejné, což jen ukazuje na to, jak složitá problematika to je. „Nechtěnost“ zvuku je pro každého člověka individuální. Tatáž hudební skladba se mi může líbit na koncertě, na který jdu připravena jako na kulturní zážitek, a neskonale mi lézt na nervy, když se znenadání ozve z otevřeného okna od sousedů dvě minuty po té, co jsem si sedla s knížkou na balkon. Dokonce i když jsem v pohodě, lehce mě to otráví. Když je toho ale moc a trvá to léta, nejdřív se nepozorovaně vytratí pohoda a potom se postupně začnou objevovat zdravotní problémy, které popisují studie sumarizující všechny ty výše uvedené a ještě mnohé další výzkumy.

Šestadvacet let jsem bydlela na pražském sídlišti Řepy a v některých denních časech nám nad hlavou přistávalo až šedesát letadel za hodinu. V lokalitách případného nového bydliště jsem posléze trávila celé hodiny poslouchajíc, jak moc tam je slyšet dunění nejbližší rušné komunikace. (Pro úplnost by se slušelo zmínit také plovoucí podlahu sousedů nad námi, která mne donutila stanovit si jako nepřekročitelnou podmínku nového bydliště jeho umístění v nejvyšším patře.)

V noci jsou škodlivé účinky na zdraví zjišťovány už v rozmezí expozice hlukem o intenzitě mezi 30 dB až 40 dB, ty jsou však ještě klasifikovány jako mírné (čísla z dokumentu Světové zdravotnické organizace „Night Noise Guidelines for Europe“). Zdravotní zátěž nicméně začíná na hladině kolem 40 dB a dlouhodobé vystavování hluku o intenzitě mezi 40 dB až 55 dB už nutí lidi činit různá obranná opatření, aby se nepříjemným podnětům vyhnuli nebo se před nimi chránili. To je pořád ještě docela dobré, protože to znamená, že člověk má pořád ještě dost aktivní pud sebezáchovy, aby se ze zamořeného území snažil nějak zachránit. Hluk nad 55 dB (stále noční hodnoty) už zahání lidi do kouta. Přestává je zajímat povaha hluku a začínají se instinktivně bát o své zdraví – je to zcela na místě, protože poškození se vkrádá na vegetativní úrovni a tím strachem se o svá práva hlásí srdce (riziko kardiovaskulárních onemocnění je dalším často uváděným následkem nadměrné hlukové zátěže).

Proti chystané novele nařízení vlády o ochraně veřejného zdraví protestuje řada občanských iniciativ. Většinou hájí zájmy občanů, kteří žijí v některém z hlukem dlouhodobě postižených míst. Jejich protestní akce jsou namířeny proti konkrétním stavbám nebo investičním záměrům, přičemž protestujících na jedné akci zdánlivě není mnoho, ale zato je mnoho akcí a iniciativ. Problematice hlukové zátěže se ale věnují i nadregionální iniciativy – například občanské sdružení Ekologický právní servis, které v rámci jednoho ze svých projektů vypracovalo tzv. „kompas občana obtěžovaného hlukem“ (http://hluk.eps.cz/hluk/kompas-obcana-obtezovaneho-hlukem) a k navrhované novele nařízení vlády formulovalo připomínky.

Ekologický právní servis nabízí na svých stránkách i možnost podepsat výzvu politikům k tomu, aby se za práva občanů, které zastupují, postavili a nedopustili legalizaci opatření, která vedou k trvalému poškozování zdraví.

A proč že by se vlastně měly hlukové limity zvyšovat, když hluk prokazatelně škodí zdraví? Ministerstvo zdravotnictví navrhuje novelizovat zmíněné vládní nařízení „po dohodě s ministerstvem dopravy“. Stávající limity jsou totiž překážkou „pro výstavbu jakýchkoliv komunikačních systémů nejvyššího významu“, neboli dálnic, obchvatů, silničních okruhů a tak podobně. V návrhu je sice ještě také věta o tom, že změna je nutná pouze pro případy, „že všechna technicky a organizačně možná protihluková opatření“ se ukáží být jako nedostačující, aby vyhověla současné normě, ta ale jen dovedně odsouvá podstatu věci – tj. útok na veřejné zdraví – na vedlejší kolej.

Kupodivu média si této alarmující kauzy takřka nevšímají.

Proč?

Média si všímají kauz, ve kterých se točí peníze. Možná by se začala o tuto nehoráznost zajímat, kdyby jim někdo srozumitelně vysvětlil, že i v tomto případě jde o peníze.

Na jedné straně o peníze daňových poplatníků, na druhé straně o zisky stavebních společností. Dálnice se stavět musí, na čem ale ušetřit? Téměř za každou položkou je nějaký dodavatelský subjekt, reprezentovaný nějakým expertem nebo „expertem“, který vycítí nebezpečí snížení přísunu financí a pospíší si s vysvětlením, že tudy cesta nevede.

Za položkou hluk žádný takový obranář není. Budování venkovních antihlukových bariér není nikterak výnosný kšeft. Z pohledu psychologie stavitele je antihluková stěna něco, co k funkčnosti jeho díla nikterak nepřispívá, ba nové a krásné dílo hyzdí. Je to něco navíc. „Votrava“. Byla by nějaká možnost, jak to smést ze stolu?

Sem s ní!

Zvýšit hlukové limity?

Výborně.

Samozřejmě ty, kteří hájí své finanční zájmy, je mnohem více slyšet. Nedají a nedají pokoj. Naléhají. Pokud se to obejde bez pozornosti médií, je to na lepší cestě, než kdyby si toho nedejbože nějaký šťoura z novin nebo z televize všiml.

A expert („expert“) lobbystovi podlehne.

Prostudoval si expert, jemuž ministr zdravotnictví svěřil formulaci návrhu novely, materiály z projektů a informačních systémů Státního zdravotnického ústavu, Národní hlukové observatoře ČR, informační agentury CENIA, WHO (atd.) o vlivu hluku na zdraví člověka?

Asi sotva, protože to by jeho formulace nebyly tak zjevně zavádějící a účelové. Nebo možná právě on byl jediný, kdo si je prostudoval, aby mohl posléze vytvořit dostatečnou kouřovou clonu. Ten návrh je totiž – z psychologického hlediska – moc pěkně napsaný. Žádné zdlouhavé argumentování, pár nesrozumitelných vět, načež zřetelná podstata – čtvrtý odstavec o zvýšení hygienických limitů hluku o 5 dB ve dne a o 5 až 10 dB v noci (předchozí tři odstavce generují mlhu).

Doufám, že si ty materiály v připomínkovém řízení ti, jimž návrh z ministerstva přistane na stole, přečtou.

Doufám.

Doufám, že nejsou škodlivinami v prostředí, v němž tráví svůj privátní a pracovní čas, tak zdravotně zdevastováni, aby se jim nechtělo porozumět záměrně zcela nesrozumitelnému – ale pěkně krátkému návrhu – a vzepřou se – v zájmu ochrany veřejného zdraví.

Pozn.: Jedná se o nařízení vlády č. 148/2006 Sb. Návrh jeho novely, požadující zvýšení venkovních hlukových limitů o 5 dB ve dne a o 5 až 10 dB v noci, předložilo Ministerstvo zdravotnictví v prosinci 2010.